úterý 10. listopadu 2015

Sezona 2015

Letošní sezona byla úplně jiná, protože jsem měla skvělou příležitost pracovat v Portugalsku pro Tri Training Harder. Tahle práce pro mě byla prací snů, fakt mi to hodně přineslo. Nebudu vám ale lhát, začátky byly těžké, při práci jsem používala angličtinu a to fakt není moje rodná řeč. Pojďme se podívat, jestli mi práce s Tri Training Harder pomohla v letošní závodní sezoně. 



Březen

Sprint triatlon Quarteira (0.75 - 20 - 5)
Scott a Lynn s českou vlajkou.
Triatlon v Quarteiře byl hezký závod a můj první triatlon s plaváním v oceánu. Taky jsem se tam málem utopila protože jedna z vln zkoušela zjistit, jak dobrá jsem v kotrmelcích pod vodou. Naši šéfkuchaři Scott a Lynn nás podporovali během závodu, to bylo parádní. Dokonce v depu mávali s českou vlajkou u mého kola, takže jsem kolo lehce našla. Trasa kola byla fajn, ale ten běh byl zakletý a bylo dost teplo. 


Ponaučení ze závodu:
  •  sprint není moc pro mě, fakt tam člověk musí běžet rychle! 







Červen

Mont Blanc maraton (42km)
Na blogu mám článek jen o tomto závodu, takže to už tady víc rozepisovat nebudu. Jen teda můžu zmínit, že to byly hodiny a hodiny super zábavy! Dobře, tak teď trochu vážně. Musím přiznat, že to byl opravdu hezký závod, běžíte krásnou krajinou, všude jsou milí dobrovolníci, fakt paráda. 

Ponaučení ze závodu:
  • vždy si s sebou vezměte více jídla do závodu jako je tento, je to lepší než být hladový a mrzutý  
  • necestujte hned po závodě, není to moc pohodlné když vás berou křeče do celého těla 
  • když máte s sebou obrázek s profilem trati, tak si ho vytvořte na materiál, který se neroztrhá když na to matláte zpocenýma rukama 








Srpen

Hamrman sprint triatlon (0.75 - 27.5 - 7)
Foto: Jackies007
Tahle akce byla na celý víkend, v sobotu půlželezňák a v neděli kratší triatlony. Užívala jsem si společnosti kámošky Marušky a spolu jsme se účastnily půlželezňáku jako dobrovolnice. V neděli jsem potom šla kratší triatlon, zase sprint. Zase jsem zjistila, že sprint není nic pro mě. Po tom, co jsem vylezla z prvního depa, tak jsem zkusila létací veverku jako profi způsob naskakování na kolo. Nedopadlo to dobře, nakopla jsem si palec. Ani to tak nebolelo, ale když jsem se dostala po kole do depa, tak jsem si všimla, že mám palec celý od krve. Stejně jsem běžela, spíš mi vadilo teplo než ten palec. Navzdory teplu jsem se umístila na pátém místě. 

Ponaučení ze závodu:
  • sprint není nic pro mě (nepsala jsem to už sem někam??)
  • létací veverka není zrovna bezpečný způsob nasedání na kolo 

Pilman, půlželezňák (1.9 - 90 - 21.1)
Pilman byl mistrovství ČR ve středním triatlonu, takže docela velká akce. Trasa byla dost náročná, kopcovité kolo, kopcovitý běh. Můj kamarád mi popsal trasu, pak jsem si to ještě zjišťovala na netu a nevypadalo to tak zle (jo, neumím číst v mapách) tak jsem si říkala, že to tak hrozné nebude, však jsem teď jezdila v Portugalsku samé kopce... Trochu jsem se zmýlila. 
Další překvapení bylo na registraci, když mi dali tašky na věci na kolo a pak na běh, hned jsem si říkala: Tašky? Proboha já nikdy nebyla na závodě kde mám použít tašky, celý můj systém práce v depu je v háji! Tak jsem se zeptala kamaráda Mildy co s tím jako mám dělat a pro sichr jsem se zeptala triatlonistky co parkovala vedle nás. Ukázalo se, že ta triatlonistka je Petra Krejčová, potom moderátor hlásil její jméno v souvislosti s úspěšnou kvalifikací na MS na Havaji. Super! To jsem se zeptala té pravé, ta určitě ví co dělat v depu. Start plavání byl z vody, což je pro mě lepší.  Taky jsem byla schopná draftovat docela dlouhou dobu za jedním plavcem, což dost pomohlo. Na trati kola byli rozhodčí (můj první triatlon kde byli rozhodčí!) a jednou mě dokonce upozornili na to, že jedu moc daleko od krajnice - jo, to zní jako já, když jedu tak silnice není nikdy dost široká! 
Brzy mi začalo být docela zle od žaludku, což pro mě byla novinka, obvykle mi je takhle zle v běžecké části. Vůbec jsem nevěděla, zda dokážu dokončit v takovémhle stavu, ale pak každý doušek koly hrozně pomohl. Docela těžké bylo měnit tempo běhu, jak byl ten okruh kopcovitý, ale nějak jsem doběhla celých 21 kilometrů do cíle. Zrovna hlásili, že vítají osmou ženu a že jsem druhá ve své kategorii. Nevěděla jsem jestli se tomu mám smát nebo brečet... Tak jsem zkusila obojí. 

Ponaučení ze závodu:
  • naučila jsem se používat tašky v depu
  • když někdo řekne, že trať je kopcovitá, tak má asi pravdu
  • draftování ve vodě fakt funguje! 


Glassman (0.7 - 32 - 6.4)
Je ti teplo děvenko??
Tenhle triatlon je krátký, ale je to klasika, loni jsem ho vyhrála tak jsem věděla, že letos musím přijet znovu a zkusit znovu vyhrát. Start byl dohromady s chlapama takže se mohlo hákovat na kole. Ten den bylo vážně teplo, běh pro mě byl zase utrpení. Nějak jsem teda vyhrála i letos, takže jsem byla spokojená. 

Ponaučení ze závodu: 

  • můžete se umístit dobře i když je vám během závodu mizerně




Září

Xterra Hrádek (0.4 - 16 - 4)
Nevypadám vyděšeně? :-)
Foto: Denisa Kovačová
Závod, kde jsem také byla jako dobrovolník. Na místě jsem byla pár dní předem, takže jsem si mohla projet trasu kola. Nejsem moc dobrá na horském kole, takže tenhle závod pro mě nebyl snadný. Můj kamarád Dan si ze mě často dělal srandu s jeho: "Ale prosím tě, tohle jezdí i děti!". Měla jsem ale strategii. Projela jsem si trasu kola a pokaždé, když jsem se necítila jistě, tak jsem slezla z kola, pěšky se vrátila o kus zpět a jela to znovu. Jak si můžete představit, z kola jsem slézala dost často. Po tomhle tréninku jsem ale byla jistější a věděla jsem, kde mám zpomalit, držet se vlevo či vpravo a kde nabrat rychlost. Když jsem se dostala do depa po kole, tak jsem potkala Dana (jo, ten který říkal že to je lehký okruh) a byl celý od krve po pádu na kole. Beru to jako pozitivum, je to první triatlon kde jsem ho porazila! 

Ponaučení ze závodu:
  • poznat trasu se může hodit 
  • terénní triatlon není nic pro mě






Slovakman, půlželezňák (1.9 - 90 - 21.1) DNF
Foto: Gabi Hejtíková.
Plavání v tomto závodu bylo docela komplikované, byly velké vlny. Moc jsem se na to necítila, ale říkala jsem si, že je to jak další úterní trénink plavání v oceánu, jaký jsme měli v Portugalsku. Bohužel ale nebylo možné draftovat, plavci každou chvíli měnili směr, takže jsem plavala sama. Kolo nebylo moc dobré, necítila jsem se dobře. Potom to bylo ještě horší když jsem běžela a cca po 2 kilometrech jsem zastavila a ležela. Pak přijel jeden z organizátorů a potom sanitka. Moje první DNF. Cítila jsem se kvůli tomu docela špatně, ale zase jsem se něco naučila, tak to stálo za to tam závodit. 
Musím říct, že jsem si užila tuhle krátkou návštěvu Slovenska. Bylo super vidět místa, kde jsem byla jako malé děcko, spoustu vzpomínek a taky bylo fajn vidět tetičky, strejdu, bratránky a sestřenku. 


Ponaučení ze závodu:
  • bordel v hlavě nevede k pořádnému výkonu 





Salomon Trail running cup Ještěd (17km)
Tenhle závod byl dlouhý 17 kilometrů a kopcovitý. Na začátku to bylo v pohodě, užívala jsem si setkání s kamarády a taky jsem se při závodě zakecala s jiným běžcem, nějakým Michalem z Prahy. To bylo fajn, ale později už moc ne. Když jsem si užívala chvilku klidu na občerstvovačce, tak Michal začal s hecováním: "No tak Renčo, děléj, honem honem!", takže jsem si ani neodfrkla a pak jsme běželi z kopce neskutečnou rychlostí. Nechtěla jsem zůstat pozadu, tak jsem se pořád držela za ním s šílenou rychlostí seběhu. Po seběhu následoval (co asi?) kopec kde jsem parťáka ztratila úplně. Bylo mi fakt blbě a jedna paní mě tam zachránila tím, že mi dala energy tyčku. Nějak jsem to doklepala do cíle, ale s hrozným časem a s myšlenkou, že tenhle závod byl v letošní sezoně poslední. 

Ponaučení ze závodu:
  • zjistit si kde přesně jsou občerstvovačky a jestli tam budou mít kromě pití i nějaké jídlo 
  • vzít s sebou nějakou energy tyčku




Poděkování:


  • Mamce jakožto nejlepší podpoře na závodech
  • Tátovi za dopravu na Slovakmana
  • TTH týmu a hlavně trenérovi Philipovi
  • Scottovi a Lynn za to, že nám v Portugalsku vařili a za podporu na Quarteira triatlonu 
  • Organizátorovi Slovakmana za to, že se o mě staral a taky hlavně chlapům ze záchranky. 
  • Danovi a Standovi, mým dvěma naprosto otravným kamarádům, kteří mají neskutečnou schopnost mě naštvat pokaždé když chtějí, ale kteří umí hrozně moc pomoct když to potřebuji.
  • Marušce za to, že byla můj skvělý doprovod na Hamrmanovi a taky že přežila nocování ve stanu! 
  • Zdendovi za to, že mě uvrtal do maratonu Mont Blanc
  • Singltreku pod Smrkem za zapůjčení horáka na triatlon Hrádek
  • Neznámé paní, která mi dala energy tyčku na STRC Ještěd
  • Čtenářům tohoto blogu! :-)

úterý 30. června 2015

Mont Blanc maraton

Věděla jsem, že tenhle maraton je tak trochu šílený nápad. Nejsem zrovna kdejaká běžkyně (teda zatím!) a když mi kamarád Zdenda řekl: "Je otevřená registrace na maraton Mont Blanc, měla by ses přihlásit" tak jsem se smála, samozřejmě. Pak jsem o tom ale začala přemýšlet. Registrace byla formou loterie, tak jsem si říkala, že by to mohla být sranda. Přihlásím se a pak uvidíme jestli nás vyberou. Pak to není tak, že bych byla praštěná já, ale že je praštěný osud, nebo ne?


Středa 24. červen - cesta

Občanský průkaz mi říká, že dneska jsem o rok starší. Nijak zvlášť se o svůj věk nestarám a dnešek je stejný den jako ostatní dny, ale dobře, budu říkat že mi je 24 let namísto obvyklých 22 (ano, kecám, jsem starší). Hádám že "normální" lidi ve dnech jejich narozenin oslavují, já místo toho cestovala do Francie. 


Čtvrtek, 25. červen

Konečně jsme přijeli do Chamonix. Všude samé hory! Byla jsem ohromená, pořád jsem jen opakovala:
"Ty jo, dívej na ty hory!"
"Hele tam je Mont Blanc!"
"To je TAKOVÁ nádhera!"
Ano, byla jsem jak dítě v Disneylandu, miluji hory a Chamonix je fakt úžasné městečko.

S Petrem a Jarkou.



Zastavili jsme se na registraci pro naše startovní čísla a pak jsme pokračovali do městečka Le Tour (1470m), kde jsme nechali auto a vydali jsme se do hor. Našli jsme tam pěkné místo na stany, jmenovalo se to tam Col des Posettes (cca 2000m) a v půl deváté jsme všichni byli v posteli (teda ve spacáku) unavení po cestování a cestě nahoru do hor. 









Tomášovy haksny.






Pátek, 26. červen

Jak úžasná je naše ložnice?
Ráno byl krásný východ slunce s výhledem na Mont Blanc.
Po snídani jsme si sbalili krosny na výlet a taky jsme každou chvíli čekali první běžce, protože jsme zjistili, že naše stany jsou hned vedle trasy ultra běhu na 80km. Pak jsme šli směr Col de Balme a následně na parádní vyhlídku, která se jmenovala Refuge Albert (2712m) hned vedle ledovce: Glacier du Tour. Bylo to parádní být tak blízko ledovce! Musím ale přiznat, že jsem se chvílemi necítila nejlépe na naší cestě nahoru. Při pár okamžicích jsem se fakt bála, protože mám strach z výšek.
Zůstali jsme docela dlouho, kamarádi říkali, že nám to trochu pomůže s aklimatizací. Měla jsem s sebou materiály na zkoušku z fyziologie, tak jsem jim mohla číst o účincích tréninku ve vysoké nadmořské výšce. Moje aklimatizace byla dobrá...usnula jsem tam. Po chvilce mě probudila hudba z kuchyně. To mi připomnělo časy v Portugalsku, kdy Scott a Lynn vařili s hudbou v kuchyni, akorát že tohle byla nějaká šílená francouzská hudba. 


Mont Blanc & Renča. Láska na první pohled.  



Tomáš v dáli.


Vidíte? Fakt jsem se učila! Teda, než jsem usnula...

Krásná fotka? Tohle bylo těsně předtím než se nám ten pták pokadil těsně vedle batohů! 

Urbis připraven skočit.

Helikoptéra donesla občerstvovačku na nedělní závod. 




Sobota, 27. červen

Další krásný východ slunce v horách. Dneska si to ale nemůžeme dlouho užívat, musíme sbalit věci a vrátit se zpět do Le Tour a Chamonix. Našli jsme tam fakt pěkný kemp - Les Arolles, doporučuji! Odpoledne konečně dorazili i další kámoši a pak jsme podrobněji studovali trasu závodu a rozebírali jsme výživu. Potom jsem měla svou tradiční předzávodní sklenku vína. Na krvinky, samozřejmě.

Výživa na maraton.



Neděle, 28. červen - Mont Blanc maraton


Jak můžete vidět z profilu, bylo to náročné. Snažila jsem se být (jak by řekl kouč Philip) inteligentní a rozumná, ale ještě se mám hodně co učit.





4:50 - budíček. Snídaně, balení věcí a odchod z kempu v 6:15 do centra Chamonix. 
6:50 - deset minut před startem jsem nějaká emočně nestabilní a chce se mi brečet. Neptejte se proč, asi nějaké pošahané hormony. 
7:00 - start závodu. Běžela jsem pohodovým tempem, kámoš říkal ať to nijak nehrotím na začátku. Snažila jsem se najít ostatní kamarády, ale byli někde vepředu. 

Když jsme začali stoupat, tak mi bylo fakt fajn, byly tam parádní výhledy. Taky jsem se smála. A to pořád. Bylo tam hodně dobrovolníků a lidí, kteří fandili podél trati a já jsem házela ty nejhezčí úsměvy na všechny, kteří nás podporovali. Brzy jsem zjistila, že čím víc se na ně směju, tím více fandí, tak jsem se teda usmívala ještě víc. To mi dost pomáhalo držet dobré tempo a pořád být v pohodě. Věřím že jsem v tu chvíli byla nejšťastnější účastník závodu. Dobrovolníci často koukali na startovní číslo a povzbuzovali s mým jménem, často jsem tam slyšela: "Allez Renata, allez!".

Měla jsem plán na výživu, v podstatě to samé co se mě pokoušela naučit Laura a Philip v Portugalsku. Jedla jsem každých 20 nebo 30 minut podle toho, co to zrovna bylo. Po každém jídle jsem se cítila dobře a pak jsem začala přemýšlet nad první občerstvovačkou s jídlem. Myslela jsem na čokoládu. Doufala jsem, že tam budou mít nějakou na občerstvovačce. A měli :-) Život byl skvělý. Čokoláda, banán, víc vody a moje tělo bylo připravené na největší stoupání - necelých šest kilometrů a skoro 1000m převýšení. Měla jsem s sebou hůlky a ty mi dost pomohly v stoupání. Šlo to docela dobře, předběhla jsem minimálně dvacet běžců, s hůlkami mi to připomínalo běžky, měla jsem dobré tempo a taky nějaké písničky v palici. Zatímco jsem myslela na Lauru (protože měla ten den narozky), píseň byla jasná: Simply the best, Tina Turner. To bylo docela dobré na stoupání nahoru do kopce!

Po nejvyšším vrcholu Aiguillettes des Posettes byl pěkný seběh. Zase jsem používala hole a předběhla jsem nějaké běžce. To byla zábava, mám ráda seběhy a připadala jsem si tam jak stepní koza! Bohužel jsem ale nejedla dostatečně... Myslela jsem, že další občerstvovačka bude na 27. kilometru, hned dole pod kopcem. A ona nebyla a já udělala velkou chybu že jsem dlouho nejedla. Když jsem se dostala na občerstvovačku na 30. kilometru, tak nějaký týpek hrál na kytaru No woman, no cry: "Everything is gonna be alright, everything is gonna be alright...". 
Jasně chlape, všechno bude v pohodě ale až něco sním. Zase měli čokoládu a banán. Po téhle občerstvovačce vedla trasa znovu do kopce, tam mi bylo fakt na zvracení. Zkoušela jsem v duchu mluvit s žaludkem aby to jídlo udržel a já nezvracela. Hodně běžců mě tam předběhlo a moje levé chodidlo bylo horší, už jsem nebyla nejšťastnější běžkyně. Po dlouhém kopci jsem se dostala na další občerstvovačku, úplně vyčerpaná, nešťastná (ale pořád jsem se usmívala, protože to je přeci důležité!), moje levé chodidlo bylo hodně bolestivé, ale věděla jsem, že musím dokončit. Když takhle trpím tak začnu myslet na lidi, co už nejsou s námi - teda jasně že jsou pořád s námi, ale nejsou už fyzicky na tomto světě. To mi trochu pomohlo a po občerstvovačce jsem mohla pokračovat na cestě do cíle. Posledních pár stovek metrů bylo hodně emotivních, lidi na trati povzbuzovali s jejich:  "Allez Renata, allez, allez!" a fakt jsem měla slzy na krajíčku. 
Dokončila jsem v čase 8:53:47, což není zrovna nic úchvatného, ale hodně jsem se naučila. 

Půjdu něco takového znovu? V neděli bych řekla: "Nikdy více" ale teď?
Nikdy neříkej nikdy. 

Třicet minut do startu. 

Pět minut do startu.

Nejvyšší vrchol, pořád ještě se směju. 

Úžasná panoramata.

Zvládla jsem to do cíle! :-)

sobota 6. června 2015

Poslední dny v Portugalsku

Přátelé a kamarádi, dnes odjíždím do vnitrozemí Portugalska. Nebudu tam mít moc přístup na internet, v pondělí tedy další příspěvek publikován nebude. Příští sobotu, 13. června, přilétám zpět za vámi, tak zatím hoj! :-)

pondělí 1. června 2015

Dvacátý týden

Pondělí, 25. 5.

Ráno trénujeme plavání v otevřené vodě, zase tedy ve vedlejším bazénu v hotelu Tivoli. Odpoledne už jen odpočinek od tréninku a práce na počítači.


Úterý, 26. 5.

Jako obvykle jedeme ráno na kolech ke krosovému okruhu, po 2 km rozklusání jsem chvíli s ostatními a trénujeme běžecká cvičení a pak si dávám poctivých pár minut s fyzio cviky. Poté vyrážím na zkoušku jednoho okruhu s jedním km na anaerobním prahu a jedním km výklusem. Chtěla jsem jít ještě jeden okruh lehce, ale trenér Philip mě poslal na 5 intervalů do kopce. Nejprve jsem si myslela, že si dělá srandu. Nedělal. Je to krátký úsek, takže jsem to měla běžet naplno a u toho na mě ostatní řvali ať zvedám kolena, běžím vzpřímeně apod. Dobré to bylo, měla jsem dobrý pocit po těchto kopcích. No a prý když běžím do kopce a u toho na mě někdo řve, tak je technika běhu mnohem lepší. Hledám dobrovolníky v ČR, kteří na mě budou řvát při tréninku! :-)



Skupinová. Foto: TTH.

Po kavárně plavání v oceánu, voda je dobrá, skoro bychom ani neopreny nepotřebovali, ale svlékání neoprenu se hodí nacvičovat. To mi pořád dělá problémy.
Odpoledne vyrážíme na kolo, směr Barranco do Velho, venku je teplo, pila jsem dost, jedla jsem dost a stejně jsem měla křeče v chodidlech jako nikdy. Tak nevím, asi potřebuji nové boty, nové kufry a pro sichr i nové kolo! :-) 


Středa, 27. 5.

Ráno nás čeká trénink v bazénu, dneska mám intervaly na tempo CSS a také nějaké o něco rychlejší. Vůbec mi to dneska nešlo, žádná síla v rukách, nedotahovala jsem záběr a ten praštěný tempo trainer jako by se zrychloval při každé délce bazénu. Na posledních šest padesátek už jsem zase myslela jen na jídlo, a to pomohlo. jen jsme to po bazénu na chvíli s Emilem zakufrovali, viz foto...

Spáči. Foto: Philip.
Na intervalech do kopce jsem měla jet dvakrát a to do mrtva. Jako bonus tu máme zase přes 40°C na slunku, takže "ideální" počasí pro mě. V kavárně mi před vyjetím do kopce natočili vodu do bidonu, paní tam hodila kostky ledu a přesvědčovala mě, že tohle je zázračná voda a že mi to díky tomu půjde hodně dobře. A měla pravdu. První interval jsem rozjela pěkně, na konci jsem byla překvapená že jsem si zlepšila čas skoro o minutu! To je samozřejmě tou vodou. Druhý interval už tak slavný nebyl, bojovala jsem od začátku do konce a u toho jsem myslela na toho našeho Königa. Na vrchol jsem se doškrábala, čas už teda horší (pořád ale lepší jak stávající osobák) a nahoře jsem si chvíli poseděla na silnici neb se mi dost motala makovice a třásla jsem se jak ratlík. Ale což, osobáček tam je, to je důležitý! Večer jsme vyrazili do restaurace, mé oblíbené italské, po jídle jsem ale valila rychle domů, tělo chce pořádný spánek, žádnou irskou hospodu a pívo.


Čtvrtek, 28. 5.

Odpočinkový den od tréninku. Příjezdy a odjezdy, mezi tím práce na počítači a trocha toho učení.


Pátek, 29. 5.

Ráno se v bazénu zase pokouším o nějaké to plavání, zase mi to moc nešlo. Pak se místo běhu na dráze vydávám do místního parku, zase na nějaké fyzio cviky. Tam potkávám pána s cyklo psem. Nedalo mi to a musela jsem je vyfotit, pes je opravdu živý, i když vypadá jako plyšák!



Odpoledne je čas na kolo, jsem v týmu s Holly, aneb Hot team - obě jsme v místním teplém počasí docela nepoužitelné. Jsem tu od ledna a fakt jsem si na to ještě nezvykla, naopak mi přijde že je to horší a horší. Během cesty převládá únava, čtvrtou noc jsem pořádně nespala, deficit se projevuje v tréninku.


Sobota, 30. 5.

První noc po dlouhé době spím pořádně. Odpolední plavání jde hned lépe, všechny časy s tempo trainerem dávám s přehledem a jsem ráda že zase trochu plavu. Po večeři máme želví dezert, který jsem dneska vyrobila. Ve skutečnosti želva vypadala ještě lépe než na obrázku :)




Neděle, 31. 5.

Poslední Monchique. Dneska jsem ale bohužel nedojela na kole až domů, ale ze Silves jsem jela v doprovodném autě. Ale zpět na začátek... Už ráno bylo teplo, nic jsem ale nepodcenila, poctivě jsem jedla a pila, dávala jsem si na všechno pozor. Ze Silves vyrážím s Holly, zase Hot team dohromady, cestou nahoru se fakt vaříme ve vlastním potu, několikrát v kopci stavíme a minutku odpočíváme ve stínu. Časovku na Foiu nejedu, místo toho jsem jela jako doprovod s Debbie, ta si to asi moc neužívala, poslední kilák na vrchol jsem jí zpívala abych ji trochu rozptýlila od toho stoupání. Povedlo se a všichni jsme to doklepali na vrchol. Oběd v Monchique byl super, na jídlo se vždycky těším. Už v Monchique se mi ale trochu motá hlava, to není moc dobré. Cestou zpět do Silves to bylo ještě horší a když jsme zastavili na občerstvení tak se mi zase třesou ruce a není mi zrovna moc dobře. Po dohodě s ostatními z týmu nakládáme kolo do auta a zpět jedu v autě. Není to až tak hrozné jako před dvěma týdny, ale štve mě že i když jsem si na všechno dávala pozor, tak stejně mě to teplo srazí na dno.
Každopádně večerní grilovačka byla super, západ slunka a pohodička...




Hodiny za tento týden:

Plavání: 4:30
Kolo: 13:30
Běh: 45min

Celkem: 18:45 hodin

pondělí 25. května 2015

Devatenáctý týden

Pondělí, 18. 5.

Dneska mám volno od tréninku. Po včerejšku to moje tělo potřebuje, taky jsem spala deset hodin! Pak ale už nějak funguji jako normální člověk. Odpoledne se vydáváme na pláž, slunko je pod mrakem tak mohu jít taky a když se mraky protrhají, tak na sebe hážu mokrý ručník. I tak tam ale nevydržím moc dlouho a jsem ráda že se cca po hodině vracíme se Scottem domů. Aspoň můžu pokračovat v práci a zase na dlouhou dobu usednout k počítači.


Úterý, 19. 5.

Ráno jedeme na kole ke krosovému okruhu. Zde si dáváme týmové štafety, dvě tříčlenná družstva, tři baby a tři chlapi. Náš okruh byl do kopce a z kopce, celkem 330m. Běžela jsem celkem 4x, někteří běželi až 6x. Bylo to docela náročné, všechno na max a pak jsem se opravdu moc těšila do kavárny na Pastel de Nata.
Po zastávce na kafe jsme vyrazili plavat. Voda je příjemná, už ani nemusíme mít neopren, akorát moře bylo takový nějaký až moc houpavý. Teda ne že bych si stěžovala, myslím že i po těch velkých vlnách se mi bude za pár týdnů stýskat!
Odpoledne tým vyráží na intervaly na kole, já nikam. Mám nařízený relax, pak taky nějakou tu práci a zase relax.
Večer je poslední vaření naší kuchařské soutěže, tentokrát Alan s Philipem. Večeře byla vynikající, hlavně domácí zmrzlina. Výsledky naší soutěže až ve čtvrtek.


Středa, 20. 5.

Dneska je v plánu kompletní úklid. Konec sezony se blíží, už jen dva týdny s klienty, tak je záměr trochu poklidit předem ať toho pak nemáme tolik. Ráno se rozdělujeme na uklízecí týmy, já jsem v týmu se Scottem, balíme nádobí, dáváme do kupy zbývající jídlo apod. Jo a pak taky nákup, asi nemám ráda nakupování, myslím že to bude docela šok až se vrátím do "normálního" života.
Odpoledne máme hromadné mytí kol. Není nic lepšího než jízda na umytém kole! Najednou nic nevrže, řetěz je zase stříbrný a ne černý a celkově to tak nějak jede rychleji... Anebo to možná bude tím, že nohy měly relax a najednou šlapou rychleji?


Čtvrtek, 21. 5.

Rest day, takže jsem ráno vyrazila na tajnačku do bazénu. Na tajnačku mi to moc nevyšlo, ale nic náročného jsem tam nedělala, jen technika. Dneska se taky (konečně!) začínám zajímat jak to je s tím jedením a pitím na kole a vůbec při tréninku. Takže odpoledne zjišťuji informace, pročítám webovky a dávám dohromady plán na neděli.
Při společné večeři máme vyhlášení kuchařské soutěže. Vyhráli Will s Hannah, těsně jsme byly druhé my s Laurou, takže mandlový dort jsme prokaučovaly...


Pátek, 22. 5.

Ráno mám v bazénu masakroidní intervaly, na konci jsem ráda že se vůbec zvednu ven z vody. Ostatní pak jdou na dráhu, já jedu na kole do parku, kde si dávám poctivých 45 minut cvičení. Hlavně fyzio cviky a trochu běžeckých cvičení na začátku a na konci.
Odpoledne jedeme na kole, snažím se víc jíst a pít a celkově si to víc hlídat. Při cestě do kopce jsem se snažila jednoho klienta trochu rozptýlit, tak jsem furt něco vyprávěla a vyprávěla (no však mě znáte...) až si pak posteskl, že pro mě už je to tady hrozně jednoduchý když furt něco vyprávím do kopce a on sotva jede. Hnedle jsem mu tedy popsala mou minulou neděli, jak jsem seděla na obrubníku a nebyla se schopná ani hnout, aby viděl že i my ostatní tu někdy odpadneme. 


Sobota, 23. 5.


Ha, snídaně šampionů...!? Jo, mám málo fotek tento týden, tak už sem hážu kdejakou pitominu!

Ráno trénujeme přechody v depu. Chvíli nacvičuji tu bláznivou létající veverku, což se lepší, to jo. Jen se mi pak povede jednou minout sedlo a naskočila jsem na sedlo nějak divně že jsem chvíli balancovala na břiše a pak jsem se snažila sedět na zadním kole. Nepovedlo se. Rozsekala jsem se - teda jen tak lehce, ustála jsem to, hned jsem se podívala jestli mě někdo viděl (jasnačka, že?). Neviděl. Tak jsem to pak ostatním vyprávěla aby věděli o co přišli.

Po veverce jsem zkusila náš cyklo okruh s během, abych si nacvičila ty přechody pořádně. Na druhý okruh jsem vyzvala jednoho italského švýcara na závod. Jak už jsem psala i na dailymile, tak zde také ponaučení (hlavně pro holky): 
1.) Nikdy na závod nevyzývej chlapa
2.) Když už vyzveš chlapa, tak ne někoho kdo má své jméno na kole, to značí o tom že to bude nějaký nabušenec
3.) Když už vyzveš na závod nabušence tak musíš umět rychle pracovat v depu.

Hned po startu jsem mu ujela, protože neumí rychle nasedat na kolo a já tam švihla svou létací veverku (tentokrát jsem se trefila zadkem na sedlo), akorát jsem pak musela u kruháče přibrzdit a v tom mě předjel. Byla jsem dost daleko za ním, pořád byl ale Emile na dohled. Do depa jsem dojížděla se ztrátou, jenže Emile měl tkaničky na zavazování, takže zatímco se tam s tím mordoval, já přijela a za pár sekund jsem vybíhala z depa před ním. Akorát on pak běžel těch 600m tempem 3:19, já 4:40, takže mě dostal.

Odpoledne bazén, zase jsem sotva máchala rukama, ale dobré to bylo. Pak jsem připravovala nějakou tu baštu na neděli. Pokud máte zájem tak vřele doporučuji knihu Food Zone Portables, moc dobrá kuchařka pro atlety. Udělala jsem si jakýsi rýžový "dort" - rýže s kokosovým mlékem, čokoládou a rozinkami. Čekala jsem že to bude dost těžké jídlo, ale naopak, v neděli to dost pomohlo a kupodivu to bylo osvěžující. O mnoho lepší než nějaké energy tyčky. A taky jak všichni víme, tak já prostě jedu na čokoládu!
Výživa. Foto: Scott.


Neděle, 24. 5.

Dneska jsme jeli jinou cestou nahoru, takže kratší trasa, "jen" něco přes 150km. Po cestě nahoru jsem zase prudila se zpěvem. A zase ty koledy! Já vím, že nejsou vánoce, jenže dneska je to přesně 7 měsíců do Vánoc, to si nějakou tu koledu zaslouží, ne? K tomu jsem ale přidala i úvodní znělku z přátel a to se přidali i ostatní.
Na časovce na Foiu jsem se pokusila o překonání svého času - nejlepší čas byl 29:34 a to ještě z února! Od té doby se mi nepovedlo tenhle čas překonat. Na dnešek jsem si zjistila, jakou musím mít prům.rychlost a jelikož mám hodinky na dvě věci, tak jsem si to musela převést na min/km místo na prům. rychlost km/h. Každopádně jsem si hlídala čas a pořádně to rozjela, akorát jednou jsem musela skoro zastavit kvůli odbočujícímu autu. Přála bych si aby někde byl záznam mých myšlenek během cesty nahoru, protože to by bylo hodně zajímavé. Od myšlenek typu: "Já na to se.u a prostě zastavím a jedu dolů", přes: "Proč se tady honím do kopce jako ten trotl?" až po: "Kurde vydrž tohle tempo!". Nový osobáček tam ale je, rovnou o minutu! Nový čas je 28:31, prům. tepovka 180, na konci jsem si  taky chvíli poležela na silnici. Musím přiznat že na tohle odpadnutí jsem se těšila posledních 5 kilometrů z celkových 7.2 km! :-)

Po časovce. Foto: PH.
Vrcholová selfie. Foto: PH.

Zároveň jsem dneska testovala kolik za den vypiji tekutin pro stanovení míry pocení a toho, kolik Zero tablet bych zhruba měla vypít během tréninku. To všechno hlavně proto, že nechci aby se někdy v budoucnu opakovalo to co v neděli. Za šest hodin (čistý čas jízdy) jsem vypila 6l tekutin! Ze vzorce pak vyplývá, že můj poměr pocení je zhruba 1.1 litru za hodinu. Masakr, jsem taková násoska no... Po kole jsem se ještě šla vyklusat na dva kilometry. Pak už jen poctivé protažení a rolování po válci. 

Předposlední grilovačka na střeše, tenhle západ slunce se neomrzí...

Sunset. Foto: Samsung.

 

Hodiny za tento týden:

Plavání: 4:00
Kolo: 8:30
Běh: 45min
Depo: 1h

Celkem: cca 14:15 hodin

pondělí 18. května 2015

Osmnáctý týden

Pondělí, 11. 5.

Ráno jsme plavali ve vedlejším hotelu, zase nácvik dovedností plavání v otevřené vodě. Jelikož máme jen jednu triatlonistku (ostatní jsou ve skupině Nifty Fifty), tak byl na tomto tréninku celý náš tým, aby to bylo aspoň trochu akční. Hned poté byl na parkovišti v marině trénink dovedností na kole. Tedy zatáčky, balanc, brzdění apod. Tady už se k nám přidaly i Nifťačky, takže lidí bylo dost. 
Po chvíli koukání jak ostatní krouží kolem kuželů mě napadlo, že bych se mohla taky něco přiučit a poprosila jsem Alana, jestli by mě nenaučil skákat na silničce, prý se to jmenuje Bunny hop. Nejprve mi to přišlo hrozně složitý a po chvíli už jsem tam skákala jak trotl, a nejen já, ostatní kouči se nechali strhnout a skákali jsme tam skoro všichni, teda kromě těch co právě koučovali. Pak mě napadlo, že by mě třeba mohl naučit skákat na chodník. Už teda vím jak na to, ale neodvážila jsem se to zkusit, skákala jsem jen na malý výstupek. Přes zpomalovací retardéry už ale skáču slušně :-) No a pak jsem se pokoušela ještě o nějakou tu akrobacii, však můžete posoudit sami podle fotek.


Snaha o jízdu s nohama v tureckém sedu. A to se nepovedlo...


Odpoledne si mě vzala na prohlídku naše fyzioterapeutka Laura, zase mi láskyplně drtila loktem ten můj piriformis až jsem z toho samou radostí měla slzy na krajíčku. Jestli to ale pomůže na koleno, tak proč ne. Před večeří se pak Laura spolu s Philipem vrhli do přestavění mého posedu na kole. No a změnilo se úplně všechno, takže si teď po skoro 5 tisících ujetých kilometrech připadám jako bych byla na kole první týden. Ráda bych vám sem popsala hlášky, které při nastavování posedu padaly, ale něco se snad ani publikovat nedá!


Úterý, 12. 5.

Ráno pokus o běh na krosovém okruhu, teda jen dvě kola a dost. Pak jsme vyrazili do kavárny, na kafe a Pastel de Nata a já jsem tam zůstala na hlídce našich kol. Ostatní šli plavat nebo běhat a Nifťačky měly naplánovanou chůzi po pobřeží. Po chvíli mi obsluha donesla tenhle jahodový pohár, že prý jsem tam tak sama, tak aby mi nebylo smutno. Jaká náročná práce! 

Pastelaria Gelataria Caravela.

Odpoledne jsme vyrazili na kole do Olhos d´Agua, na pláž, zmrzku a krátké plavání. No a večer jsme se Scottem sledovali hokej, taková "chlapská" jízda.




Středa, 13. 5.

Brzy ráno jsme vyrazili na jízdu na kole se třemi statečnými z Nifty Fifty, těžší okruh a kopcovitý. Došlo i na vyčerpání na kopci i na moje hrozitánské zpívání, které ale evidentně pomáhá když někdo trpí do kopce. Někteří tvrdí, že to pomáhá kvůli tomu, že se mě klienti chtějí rychle zbavit, tak to rychle vyjedou nahoru. Nevědět že mám naprosto úžasný hlas, tak bych tomu asi i věřila.



Po tréninku na kole jsem zalezla do bazénu ve vedlejším hotelu, kde na mě čekal těžký trénink. Šel se mnou i spolubydlící Scott, který se teda jen válel na lehátku. Potom mi ale vyprávěl, jak bylo zábavné poslouchat lidi co leželi před ním a komentovali můj trénink...
 "Takhle rychle nemůže plavat celou dobu" 
"No a už zastavila"
"A už zase plave" 
"Už zase zastavila"
"Teď už musí být konec"
"Ty jo, a už zase plave"
Byla jsem asi skvělá atrakce. Po bazénu jsem si jen převlékla jiné plavky a vyrazili jsme na pláž, ostatní si zkoušeli surfování a já si šla ještě jednou zaplavat a taky něco nafotit.






Večeřeli jsme v restauraci. Dneska to ale bylo trochu akční už od samého začátku. Na cestě do restaurace jsem se zastavila u bankomatu v domnění, že vím přesně do které restaurace jdeme. Když jsem došla do restaurace tak jsem zjistila, že tam nikdo není. Všechno v pohodě, napsala jsem smsku abych zjistila kde jsme a šla jsem už do správné restaurace.
Jenže jsem trotl.
A spletla jsem si názvy a místo do té správné (Il Lamparo) jsem šla do jiné (Il Trio), však to všechno zní stejně! No nic, tak jsem šla do té druhé.
Cestou jsem se ale ztratila.
Já to nechápu, čtyři měsíce už chodím skrz tuhle marinu a stejně jsem schopná se ztratit. Pak jsem ale našla irskou hospodu a od té trefím všude, tak je jak maják. Takže asi po půl hodině jsem konečně dorazila za ostatními. Další pecka přišla o chvíli později. Seděla jsem na kraji dlouhého stolu, vedle kterého byl obrovský květináč. Najednou se z květináče cosi pohnulo. Obrovitánský šváb! A jakože obvykle kecám, tak teď nekecám, měl minimálně 5 centimetrů! Plus snad kilometr dlouhá tykadla! Snažili jsme se ho zastrašit, ale vždycky se mrcha vrátil zpět. Pak musel zasáhnout personál se slovy: "Nebojte se, ona je teď už pryč"
"ONA?" 
Takže to obrovské hmyzí cosi má i pohlaví? Každopádně ať ona nebo on, naši hosté JI pojmenovali Colin. A já změnila místo u stolu. Nechat se zabít obřím hmyzem je to poslední po čem toužím. Jinak jídlo bylo skvělé, jen jsem pořád sledovala kde se co hýbe. Po jídle jsme vyrazili do "majáku", tedy do irské hospody, tentokrát ale ve vší počestnosti a po dvanácté jsem byla doma.


Čtvrtek, 14. 5.

Čtvrtek je můj odpočinkový den od tréninku. Tento týden se nám neobjednali žádní hosté, takže moje dnešní jediná práce je ráno se rozloučit s naší skupinou Nifty Fifty a pak jsem měla volno. Vyrazili jsme na pláž Benagil s úžasnou jeskyní. Byl to skvělý den, jen válení se na pláži, plavání, fotky, prostě paráda. Večer jsem poprvé ochutnala thajské jídlo a ještě jsme vyhráli v hokeji nad Finskem. Jaký skvělý den!

Když si děti hrají... Nejprve jsem uplácala Hannah nová chodidla...

... a pak Philipovi novou přítelkyni.


Jeskyně Benagil.






Pátek, 15. 5.

Ráno jako již klasicky bazén, dneska to ale bylo docela kruté. Plavali jsme intervaly, hezky pěkně s draftováním. První plavala Hannah alias Fish, za ní Philip a za ním já. Já jsem teda měla ploutve, jinak bych jejich tempo nestíhala. I tak jsem měla co dělat a jejich intervaly v tempu "Easy, easy, hard" byly pro mě "Hard, hard, harder", naplavala jsem si ale nový osobáček za trénink - 4.2 km! 
Na dráze jsem jen zkusila pár okruhů na zkoušku a pak jsem se vrhla na fyzio cviky. Noha ještě není stoprocentní, tak to nechci moc pokoušet.




Odpoledne jsme vyrazili na kolo, jiný okruh než obvykle, ale taky kopcovitý. Dneska bylo ale fakt kruté teplo, je to ubíjející a náročné. Piji poctivě co to dá a stejně mám křeče v chodidlech, magnézium na to pomohlo, ale jen na půl hodiny a pak to bylo zpět. Koleno na kole ale drží, žádná bolest nebyla, tak jen doufám, že změna sedla a posedu pomůže. Z toho tepla mám fakt nějaké přehřátí, ještě večer mám ruce a obličej v jednom ohni. Před spaním přemýšlím, jestli si mám vzít do postele led abych usnula.


Sobota, 16. 5.

Dneska máme klidnější den, jen plavání odpoledne. Ráno jsme vyrazili do města na minigolf. Byl to snad nejhezčí minigolf, který jsem kdy viděla. Všude měli také palmové slunečníky, v kterých byly malé trysky s párou, v tom horku fakt osvěžující. 





Odpoledne jsme plavali v bazénu, zase intervaly a zase s draftováním. Pak jsem skoro ani nevylezla z bazénu jak mi protestovaly ruce! :-)
Dneska večer probíhala první večeře v rámci naší Kuchařské soutěže. Před pár dny jsme rozlosovali dvojice a dneska bylo první vaření Willa a Hannah. Nastavili laťku vysoko, ale my s Laurou se chystáme vyhrát!


Neděle, 17. 5.

Vyrazili jsme ráno v sedm, teda po sedmé, protože už v garáži se řešilo nefungující kolo. Nakonec ale všechno v pohodě, jen jsme po pár kilometrech museli zastavit a čekat na Scotta, který přivezl náhradní přední kolo pro Philipovo kolo. Dvě opravy kola během hodiny, začátek nemohl být lepší. Dneska tu bylo ale fakt vedro. Ocitla jsem se přímo v portugalském pekle. Až 40°C na slunku, což znamená, že já jsem umírala teplem už ráno v devět. Po padesáti kilometrech jsme zastavili na doplnění vody a trochu jsem se zmátořila. Pak začaly ještě větší kopce. 
Celou dobu jsem se snažila pořádně pít a hlavně si pořád polévat ruce, nohy a hlavu vodou. Stejně jsem ale trpěla úplně neskutečně, k tomu jsem měla zase křeče do chodidel, pomohlo trochu si povolit boty, ale stejně to nepolevilo úplně. Můj stav se čím dál víc zhoršoval, pak už jsem ani nemluvila, což je vždycky špatné znamení. V Benafimu jsem odmítla zastavit v kavárně, měli jsme před sebou už jen dva kopce, tak jsem to chtěla doklepat. Poslední kopec už si moc nepamatuji, jen jsem se chtěla dostat na vrchol a na chvíli si sednout. Tam jsem padla na obrubník, hlavu opřenou o kolena a nebyla jsem schopná se ani hnout. Philip mě začal chladit vodou (celé to na mě vylil), což pomohlo a pak jsem se na chvíli schovala v kavárně, kde bylo chladno. V tom jsem si uvědomila, že mám v dresu čokoládovou energy tyčku a z toho jsem měla hroznou radost. Pak jsem si ale taky všimla, že se úplně třesu a to mi přišlo hrozně zvláštní. Akorát ostatní z toho neměli radost a Philip mi kontroloval vidění a přemýšlel, zda zavolat pro auto. Jenže domů to bylo už jen kousek a hlavně po rovině nebo z kopce, tak jsem všechny přesvědčila že to v pohodě dojedu. Cestou zpět jsem pak dokonce i začala mluvit. 
Doma jsem měla studenou sprchu, pak jsem musela zůstat ve studeném bazénu pár minut, pak ještě jednou v bazénu a ještě jednou sprchu. Pořád se ale cítím jak s kocovinou. Myslela jsem, že prostě snáším teplo hůř a tím jsem si uhnala ten úpal, ale po konzultaci s ostatními jsme přišli na to, že jsem prostě nepila dostatečně ionťáky a hlavně jsem nejedla dost. 
Jinak jízda byla parádní, krásná panoramata. Klidně bych i něco vyfotila, kdybych neměla co dělat sama se sebou.
Večer jsme vyrazili na pláž, kde jsme měli večeři - kuře, hranolky a vegetariánské burgery pro vegoše. 



Hodiny za tento týden:

Plavání: 5h 30m
Kolo: 12h
Běh: 1h
Core: 30min

Celkem: 19h