pondělí 18. května 2015

Osmnáctý týden

Pondělí, 11. 5.

Ráno jsme plavali ve vedlejším hotelu, zase nácvik dovedností plavání v otevřené vodě. Jelikož máme jen jednu triatlonistku (ostatní jsou ve skupině Nifty Fifty), tak byl na tomto tréninku celý náš tým, aby to bylo aspoň trochu akční. Hned poté byl na parkovišti v marině trénink dovedností na kole. Tedy zatáčky, balanc, brzdění apod. Tady už se k nám přidaly i Nifťačky, takže lidí bylo dost. 
Po chvíli koukání jak ostatní krouží kolem kuželů mě napadlo, že bych se mohla taky něco přiučit a poprosila jsem Alana, jestli by mě nenaučil skákat na silničce, prý se to jmenuje Bunny hop. Nejprve mi to přišlo hrozně složitý a po chvíli už jsem tam skákala jak trotl, a nejen já, ostatní kouči se nechali strhnout a skákali jsme tam skoro všichni, teda kromě těch co právě koučovali. Pak mě napadlo, že by mě třeba mohl naučit skákat na chodník. Už teda vím jak na to, ale neodvážila jsem se to zkusit, skákala jsem jen na malý výstupek. Přes zpomalovací retardéry už ale skáču slušně :-) No a pak jsem se pokoušela ještě o nějakou tu akrobacii, však můžete posoudit sami podle fotek.


Snaha o jízdu s nohama v tureckém sedu. A to se nepovedlo...


Odpoledne si mě vzala na prohlídku naše fyzioterapeutka Laura, zase mi láskyplně drtila loktem ten můj piriformis až jsem z toho samou radostí měla slzy na krajíčku. Jestli to ale pomůže na koleno, tak proč ne. Před večeří se pak Laura spolu s Philipem vrhli do přestavění mého posedu na kole. No a změnilo se úplně všechno, takže si teď po skoro 5 tisících ujetých kilometrech připadám jako bych byla na kole první týden. Ráda bych vám sem popsala hlášky, které při nastavování posedu padaly, ale něco se snad ani publikovat nedá!


Úterý, 12. 5.

Ráno pokus o běh na krosovém okruhu, teda jen dvě kola a dost. Pak jsme vyrazili do kavárny, na kafe a Pastel de Nata a já jsem tam zůstala na hlídce našich kol. Ostatní šli plavat nebo běhat a Nifťačky měly naplánovanou chůzi po pobřeží. Po chvíli mi obsluha donesla tenhle jahodový pohár, že prý jsem tam tak sama, tak aby mi nebylo smutno. Jaká náročná práce! 

Pastelaria Gelataria Caravela.

Odpoledne jsme vyrazili na kole do Olhos d´Agua, na pláž, zmrzku a krátké plavání. No a večer jsme se Scottem sledovali hokej, taková "chlapská" jízda.




Středa, 13. 5.

Brzy ráno jsme vyrazili na jízdu na kole se třemi statečnými z Nifty Fifty, těžší okruh a kopcovitý. Došlo i na vyčerpání na kopci i na moje hrozitánské zpívání, které ale evidentně pomáhá když někdo trpí do kopce. Někteří tvrdí, že to pomáhá kvůli tomu, že se mě klienti chtějí rychle zbavit, tak to rychle vyjedou nahoru. Nevědět že mám naprosto úžasný hlas, tak bych tomu asi i věřila.



Po tréninku na kole jsem zalezla do bazénu ve vedlejším hotelu, kde na mě čekal těžký trénink. Šel se mnou i spolubydlící Scott, který se teda jen válel na lehátku. Potom mi ale vyprávěl, jak bylo zábavné poslouchat lidi co leželi před ním a komentovali můj trénink...
 "Takhle rychle nemůže plavat celou dobu" 
"No a už zastavila"
"A už zase plave" 
"Už zase zastavila"
"Teď už musí být konec"
"Ty jo, a už zase plave"
Byla jsem asi skvělá atrakce. Po bazénu jsem si jen převlékla jiné plavky a vyrazili jsme na pláž, ostatní si zkoušeli surfování a já si šla ještě jednou zaplavat a taky něco nafotit.






Večeřeli jsme v restauraci. Dneska to ale bylo trochu akční už od samého začátku. Na cestě do restaurace jsem se zastavila u bankomatu v domnění, že vím přesně do které restaurace jdeme. Když jsem došla do restaurace tak jsem zjistila, že tam nikdo není. Všechno v pohodě, napsala jsem smsku abych zjistila kde jsme a šla jsem už do správné restaurace.
Jenže jsem trotl.
A spletla jsem si názvy a místo do té správné (Il Lamparo) jsem šla do jiné (Il Trio), však to všechno zní stejně! No nic, tak jsem šla do té druhé.
Cestou jsem se ale ztratila.
Já to nechápu, čtyři měsíce už chodím skrz tuhle marinu a stejně jsem schopná se ztratit. Pak jsem ale našla irskou hospodu a od té trefím všude, tak je jak maják. Takže asi po půl hodině jsem konečně dorazila za ostatními. Další pecka přišla o chvíli později. Seděla jsem na kraji dlouhého stolu, vedle kterého byl obrovský květináč. Najednou se z květináče cosi pohnulo. Obrovitánský šváb! A jakože obvykle kecám, tak teď nekecám, měl minimálně 5 centimetrů! Plus snad kilometr dlouhá tykadla! Snažili jsme se ho zastrašit, ale vždycky se mrcha vrátil zpět. Pak musel zasáhnout personál se slovy: "Nebojte se, ona je teď už pryč"
"ONA?" 
Takže to obrovské hmyzí cosi má i pohlaví? Každopádně ať ona nebo on, naši hosté JI pojmenovali Colin. A já změnila místo u stolu. Nechat se zabít obřím hmyzem je to poslední po čem toužím. Jinak jídlo bylo skvělé, jen jsem pořád sledovala kde se co hýbe. Po jídle jsme vyrazili do "majáku", tedy do irské hospody, tentokrát ale ve vší počestnosti a po dvanácté jsem byla doma.


Čtvrtek, 14. 5.

Čtvrtek je můj odpočinkový den od tréninku. Tento týden se nám neobjednali žádní hosté, takže moje dnešní jediná práce je ráno se rozloučit s naší skupinou Nifty Fifty a pak jsem měla volno. Vyrazili jsme na pláž Benagil s úžasnou jeskyní. Byl to skvělý den, jen válení se na pláži, plavání, fotky, prostě paráda. Večer jsem poprvé ochutnala thajské jídlo a ještě jsme vyhráli v hokeji nad Finskem. Jaký skvělý den!

Když si děti hrají... Nejprve jsem uplácala Hannah nová chodidla...

... a pak Philipovi novou přítelkyni.


Jeskyně Benagil.






Pátek, 15. 5.

Ráno jako již klasicky bazén, dneska to ale bylo docela kruté. Plavali jsme intervaly, hezky pěkně s draftováním. První plavala Hannah alias Fish, za ní Philip a za ním já. Já jsem teda měla ploutve, jinak bych jejich tempo nestíhala. I tak jsem měla co dělat a jejich intervaly v tempu "Easy, easy, hard" byly pro mě "Hard, hard, harder", naplavala jsem si ale nový osobáček za trénink - 4.2 km! 
Na dráze jsem jen zkusila pár okruhů na zkoušku a pak jsem se vrhla na fyzio cviky. Noha ještě není stoprocentní, tak to nechci moc pokoušet.




Odpoledne jsme vyrazili na kolo, jiný okruh než obvykle, ale taky kopcovitý. Dneska bylo ale fakt kruté teplo, je to ubíjející a náročné. Piji poctivě co to dá a stejně mám křeče v chodidlech, magnézium na to pomohlo, ale jen na půl hodiny a pak to bylo zpět. Koleno na kole ale drží, žádná bolest nebyla, tak jen doufám, že změna sedla a posedu pomůže. Z toho tepla mám fakt nějaké přehřátí, ještě večer mám ruce a obličej v jednom ohni. Před spaním přemýšlím, jestli si mám vzít do postele led abych usnula.


Sobota, 16. 5.

Dneska máme klidnější den, jen plavání odpoledne. Ráno jsme vyrazili do města na minigolf. Byl to snad nejhezčí minigolf, který jsem kdy viděla. Všude měli také palmové slunečníky, v kterých byly malé trysky s párou, v tom horku fakt osvěžující. 





Odpoledne jsme plavali v bazénu, zase intervaly a zase s draftováním. Pak jsem skoro ani nevylezla z bazénu jak mi protestovaly ruce! :-)
Dneska večer probíhala první večeře v rámci naší Kuchařské soutěže. Před pár dny jsme rozlosovali dvojice a dneska bylo první vaření Willa a Hannah. Nastavili laťku vysoko, ale my s Laurou se chystáme vyhrát!


Neděle, 17. 5.

Vyrazili jsme ráno v sedm, teda po sedmé, protože už v garáži se řešilo nefungující kolo. Nakonec ale všechno v pohodě, jen jsme po pár kilometrech museli zastavit a čekat na Scotta, který přivezl náhradní přední kolo pro Philipovo kolo. Dvě opravy kola během hodiny, začátek nemohl být lepší. Dneska tu bylo ale fakt vedro. Ocitla jsem se přímo v portugalském pekle. Až 40°C na slunku, což znamená, že já jsem umírala teplem už ráno v devět. Po padesáti kilometrech jsme zastavili na doplnění vody a trochu jsem se zmátořila. Pak začaly ještě větší kopce. 
Celou dobu jsem se snažila pořádně pít a hlavně si pořád polévat ruce, nohy a hlavu vodou. Stejně jsem ale trpěla úplně neskutečně, k tomu jsem měla zase křeče do chodidel, pomohlo trochu si povolit boty, ale stejně to nepolevilo úplně. Můj stav se čím dál víc zhoršoval, pak už jsem ani nemluvila, což je vždycky špatné znamení. V Benafimu jsem odmítla zastavit v kavárně, měli jsme před sebou už jen dva kopce, tak jsem to chtěla doklepat. Poslední kopec už si moc nepamatuji, jen jsem se chtěla dostat na vrchol a na chvíli si sednout. Tam jsem padla na obrubník, hlavu opřenou o kolena a nebyla jsem schopná se ani hnout. Philip mě začal chladit vodou (celé to na mě vylil), což pomohlo a pak jsem se na chvíli schovala v kavárně, kde bylo chladno. V tom jsem si uvědomila, že mám v dresu čokoládovou energy tyčku a z toho jsem měla hroznou radost. Pak jsem si ale taky všimla, že se úplně třesu a to mi přišlo hrozně zvláštní. Akorát ostatní z toho neměli radost a Philip mi kontroloval vidění a přemýšlel, zda zavolat pro auto. Jenže domů to bylo už jen kousek a hlavně po rovině nebo z kopce, tak jsem všechny přesvědčila že to v pohodě dojedu. Cestou zpět jsem pak dokonce i začala mluvit. 
Doma jsem měla studenou sprchu, pak jsem musela zůstat ve studeném bazénu pár minut, pak ještě jednou v bazénu a ještě jednou sprchu. Pořád se ale cítím jak s kocovinou. Myslela jsem, že prostě snáším teplo hůř a tím jsem si uhnala ten úpal, ale po konzultaci s ostatními jsme přišli na to, že jsem prostě nepila dostatečně ionťáky a hlavně jsem nejedla dost. 
Jinak jízda byla parádní, krásná panoramata. Klidně bych i něco vyfotila, kdybych neměla co dělat sama se sebou.
Večer jsme vyrazili na pláž, kde jsme měli večeři - kuře, hranolky a vegetariánské burgery pro vegoše. 



Hodiny za tento týden:

Plavání: 5h 30m
Kolo: 12h
Běh: 1h
Core: 30min

Celkem: 19h

Žádné komentáře:

Okomentovat