My story so far: Sedmnáctý týden

Pondělí, 4. 5.

Hned po ránu jsme skočili do bazénu ve vedlejším hotelu na klasický nácvik plavání v otevřené vodě, tedy sledování směru, obeplavání bójky, drafting apod. Pak jsem ještě ten den měla v plánu core, teda ale minutová plaňka mě asi jednou zabije, to je docela hard core.

Úterý, 5. 5.

Ráno jako již klasicky běh na krosovém okruhu. Nejprve jsem vedla skupinu při rozklusání (jasně, nejpomalejší vpředu, takže ostatní poběží rozumně), tak jsem běžela trochu rychleji, pro mě to tedy rozhodně klus nebyl. Po jednom odběhaném okruhu mě Philip zastavil, že prý trochu kulhám a dál bych běžet neměla. Já si teda jako kulhající nepřipadala, ale po tom pátku už radši neodmlouvám.

Po krosovém okruhu byla na řadě kavárna. A poté plavání v oceánu. Dneska to bylo trochu jiné, naše hosty jsme odvezli na pláž Olhos d´Agua a odsud plavali směrem k naší obvyklé pláži. Čekala jsem na "naší" pláži na Hannah a spolu jsme vyrazili plavcům naproti. Zatímco jsem čekala, tak jsem si zkoušela body boarding, aneb svezení se na vlně až na břeh. Jednou se mi to i povedlo! Pak jsme plavaly kus od břehu, kde byly menší vlny, stejně jsem ale byla dost vystresovaná. Pořád se všechno houpalo jinak než obvykle, v jednu chvíli jsem měla krizi a křikla jsem na Hannah, že lezu z vody. Pak jsem ale zjistila, že špičkama dosáhnu na dno (byly jsme dál od břehu, ale profil břehu byl nízký), to mě trochu uklidnilo, tak jsem se tam chvíli jen tak vznášela, v duchu jsem si říkala: "Just keep swimming" a pomalu ale jistě jsem pak plavala zpět. Nakonec jsem byla ráda že jsem to překonala a zbaběle neprchala ven, i když to byl boj.

Odpoledne jsem na kole nevyrazila s ostatními nahoru do kopců, ale rovinatější trať. Od naší fyzio jsem hned na začátku jízdy dostala kázání, že když mě koleno bolelo v neděli, tak to asi jen tak nepřestane bolet takhle rychle abych mohla v úterý jezdit do kopce. Kupodivu jsem poslechla a v Loulé to otočila zpět, to už ale bylo proti větru, tak jsem si aspoň trochu zamakala. Protože jsem byla po kole doma brzy, tak jsem si ještě skočila trochu potrénovat techniku do bazénu, v tom je ten triatlon super... Když člověk nemůže pořádně běhat a jezdit na kole, tak aspoň to plavání zůstává!

Středa, 6. 5.

Dneska mě v bazénu čekal náročný intervalový trénink, skoro jsem na konci ani nevěděla co s rukama. Pak jsem zkusila trochu vizualizace a představovala si, že jak to bude super až budu plavat to závěrečné vyplavání na 200m. Při posledních intervalech už ani tohle nezabíralo, tak jsem přemýšlela o tom, co budu jíst až dojedu domů. A to zabralo. Jídlo vždycky zabere. Představa ovocné mísy s ořechy a jogurtem způsobila, že poslední interval byl nejrychlejší.

Místo intervalů do kopce jsem jela zase rovinatější trasu, do kopce koleno protestuje, tak tohle byla rozumnější varianta. Do kopců jsem to jela opatrně, na rovině a z kopce jsem to ale valila co to šlo. Bylo to fajn, člověk si užije tu jízdu i sám, nemusí se pořád ohlížet a hlídat klienty, zase ale není za kým hákovat. Nakonec jsem ale stejně jela za těmi "svými" do kavárny neb se mi po nich stýskalo a cestou domů jsem si užila jízdu ve skupině.

Dárek od našich hostů Jude a Karla. Už si nemusím psát tréninky na pouzdro od brejlí!

Čtvrtek, 7. 5.

Příjezdy a odjezdy, jako vždycky. Akorát jsem dneska měla už ve dvě hodiny hotovo, což je jiné oproti jiným týdnům, to jsem z toho byla pak tak rozhozená že jsem musela jít se Scottem nakupovat a pak zalézt do sauny a vířivky abych to rozdýchala.

Pátek, 8. 5.

V bazénu jsem se pokusila o nový CSS test, je to docela brzy, ten poslední byl minulý týden. Akorát jsem před tímto testem nebyla vyčerpaná z jiného plavání, pár dní před tím jsem neměla kocovinu a dehydrataci z kocoviny a vůbec jsem byla (trochu) rozumnější. Časy jsem zlepšila jen nepatrně, ale mám nové CSS tempo na 1:40! A z toho mám takovou strašnou radost. Je teda jasné, že ode dneška budou intervaly ještě krutejší, ale což, aspoň pořádná výzva.

Na dráze jsem pak zkusila běh, ale po třech intervalech už jsem jen vyklusávala, nic tak razantně nebolelo, ale noha (tentokrát levá) není na 100% v pořádku tak jsem to nechtěla pokoušet. Je to k naštvání, ale pozitivní je, že rychlost tam snad pořád je, pokaždé jsem se při běhu musela brzdit abych neběžela rychleji a tepovka byla taky docela nízko, takže naděje furt je. Jen ty nohy nejsou... Odpoledne jsme měli první jízdu na kole s naší novou grůpou Nifty fifty - tréninkový týden hlavně pro ženské, v tom nejlepším věku (aneb jak říká naše babi: "Život začíná po padesátce"), které jsou nadšené do sportu. Jeli jsme jen několik kilometrů do města na zmrzku a pak zpět. Tempo bylo pomalejší než obvykle, ale zase se aspoň člověk pokochá okolím.

Sobota, 9. 5.

Ráno nácvik práce v depu, alias čtvrtá disciplína triatlonu. K tomu nějaké běhání, a hlavně jsem konečně nacvičila tu bláznivou létací veverku. Jen ji musím ještě párkrát zkusit než se k tomu odvážím na závodech...

Dneska jsem se viděla plavat na videu, je jasné že je ještě hodně co zlepšovat, hlavně záběr ruky vzadu, nedokončuji záběr a tak nějak tam ta ruka jen propluje a to je všechno. V bazénu jsme drtili hlavně techniku, na konci už jsem si fakt připadala jako že plavu! Jinak jsem si ale skoro u všech cvičení připadala že se topím.

Neděle, 10. 5.

Dneska jsem se připojila ke skupině Nifty Fifty - deset ženských, já k tomu a můj šéf, který z nás všech pomalu ale jistě šedivěl. Měla jsem teda původně dovoleno jít na kratší rovinaté kolo, jenže představa toho, že v neděli si odjedu jen pár km a pak budu doma je hrozná, takže jsem vyrazila s Nifťačkama.

Jeli jsme mikrobusem do Silves, zde trochu obhlídka města a hradu a pak byl čas na kafe v kavárně. Obhlídka byla fajn, vlastně jsem v Silves byla snad milionkrát, ale vždycky jsem viděla jen kavárnu č. 1, kavárnu č. 2 a to je všechno, tak bylo fajn vydat se i do neznámých uliček.

Dostal mě, zmetek.

Po Silves jsme jeli do Monchique, odsud pěšky 11.6 km na vrchol a zpět na oběd v restauraci. Cesta na vrchol byla místy dost náročná, ale ty výhledy nahoře za to stály.

Krajina skoro jako u nás doma...

...až na ten oceán v dáli.

V čele s naším řidičem mikrobusu, který se rozhodl, že nechce čekat sám dole v Monchique a vyrazil na vrchol s námi.

Olhos d´Agua, Philip jako dobrovolník na "zázračnou" depilaci nohou!

Z Monchique jsme jeli do Olhos d´Agua, naše Nifťačky si myslely, že mají po tréninku, že si tu dáme zmrzku a pojedeme domů. Pak jim Philip oznámil, že mikrobus odjel a že domů jdeme pěšky, cca 5 km (ve skutečnosti je to přes 8km). Ženské si na to daly zmrzku a pívo a vyrazili jsme, srandy bylo hodně, procházka po pobřeží je parádní, pak podél pláže a nakonec přes přírodní rezervaci.

Poznala jsem, že chůze je snad nejvyčerpávající činnost, vůbec to neutíká a byla jsem z toho úplně hotová!