Obvykle je třináctka moje šťastné číslo, tento týden ale není zrovna nejšťastnější. Kromě starého zranění na noze mě skolila nemoc. Nezbývá než doufat, že to je ten nutný odpočinek, po kterém to zase poplave, poběží a pojede rychleji než předtím.
Pondělí, 6. 4.
Velikonoční pondělí.
Jelikož je státní svátek a všude mají zavřeno, tak i bazén je zavřený. Náhradní plán je zase ve vedlejším hotelu, v bazénu a v neoprenech. Když dojdu domů z plavání, tak už na mě čeká Scott s pomlázkou. Teda nejen Scott, dokonce i Lynn se rozhodla uctít naší tradici a tak mě tu s pomlázkou naháněli oba. Tak trochu netradiční Velikonoce.
Úterý, 7. 4.
Mám špatný den od samého rána, k tomu jsem ještě ani na krosovém okruhu neodběhala co jsem chtěla, ozvalo se staré zranění a radši jsem už neběžela nic. Nálada pod psa.
K tomu všemu je dneska docela vichr, moře rozbouřené, takže jsme ani neplavali, jen vždycky někdo z trenérů zalezl kousek od břehu a ostatní si trénovali vstup do vody, obeplavání bójky a plavání zpět ke břehu. Jediný fígl je v tom, že bylo zapotřebí zalézt do vody o kus dál proti proudu, jinak všechny odnášel proud až kamsi do Albufeiry. Já jsem vlezla do vody 2x a to na pár sekund, dobrovolně se do obří pračky vrhat nemusím, na sprint triatlonu mi to stačilo.
Odpolední kolo bylo lepší, tedy hned na začátku jsem musela trpělivě vysvětlovat, jak se řadí na kole, pak pořád hlídat jestli všichni pijí dostatečně, kdy naposled jedli atd. Potom se mi ale v palici rozsvítilo a uvědomila jsem si, že tomu vlastně není ani tak dávno a já sama jsem nevěděla, jak se na té silničce řadí a kdy a co vlastně mám jíst, kolik toho vypít apod. No a po tomhle poznání jsem si jízdu začala pořádně užívat. Z kavárny dolů jsme jely jen ve dvou a nakonec to byla snad jedna z nejlepších jízd. Celou cestu jsme prokecaly a bylo to fajnové, nakonec se mi parťačka přiznala, že do té doby ujela max. 20km, dneska rovnou přes 70km!
Ráno jsem si dala super trénink v bazénu, kdy jsem si až po třech odplavaných intervalech uvědomila, že plavu 100m místo 200m. No jo, čtyři pětadvacítky, nebo osm pětadvacítek, když je někdo na matiku trotl jako já, tak to je těžké počítání. Tak jsem si k tomu ještě dvě dvoustovky přidala, abych si to pamatovala pro příště.
Doma rychlá sváča a jeli jsme na kolo, tentokrát intervaly do kopce. Dneska ty kopce ale nebyly zadarmo. Venku chčije a chčije a do toho silný vítr, přesně taková kombinace, kterou na jízdu na silničce fakt nechcete. Měla jsem jet deset intervalů do kopce. Jo, je to hodně.
Taky jsem tomu nevěřila a před pár dny se ptala, jestli to náhodou není nějaká chyba v tréninku. Není, mám jich dát deset. První byl lehce, další byly vždycky v pořadí: těžší převody, ve stoje, normálně. Tohle celé třikrát aby jich celkem bylo deset. Přiznám se vám, měla jsem tam svoje chvilky kdy se mi cestou nahoru fakt chtělo brečet, o tomhle jsem zatím jen slýchala od ostatních, dneska to bylo na vlastní kůži. Ve stoje jsem teda ani náhodou nedala celý kopec, tak jsem střídala jízdu ve stoje a v sedě, nejsem (zatím) superžena. Když jsem odjela pět intervalů, tak ostatní odjeli domů, takže jsem tam kroužila sama. Naštěstí jsem uposlechla pokynů od kamaráda, abych se taky občas něčeho najedla, což se ukázalo jako rozumná volba. Při šestém výjezdu do kopce na mě vyběhnul pes, sotva jsem se držela na kole a fakt jsem to nečekala, najednou jsem se ale rozjela rychleji, což bylo fajn. Zároveň mi stoupla tepová frekvence skoro na maximálku, to už moc fajn nebylo. O kus dál mě málem sejmul v zatáčce autobus, který si naneštěstí trochu víc najel do zatáčky a asi nečekal, že tam pojede někdo z druhé strany. Všechno ale dobře dopadlo a já mohla jet další kopce nahoru. Při devátém výjezdu na mě vyběhnul ten samý pes, zase jsem roztočila nohy víc než předtím a zase jsem z toho měla skoro maximálku. Na poslední kopec jsem se připravila na toho pošahaného portugalského divokého psa. Jela jsem s flaškou v ruce, připravená na něj zaútočit vodní sprchou popřípadě ještě doplněnou o zuřivé štěkání, pes se ale neukázal. Posera.
Po odjetí intervalů jsem šťastně zapadla do kavárny na horkou čokoládu, mezitím se rozpršelo ještě víc. Při cestě domů mi v jedné zatáčce trochu nefungovaly brzdy, takže jsem místo zatočení udělala jakýsi elegantní oblouk kamsi mimo silnici, ale nic hrozného, jen mě to trochu překvapilo, to přiznávám. Po dojetí domů jsem ale byla fakt šťastná že jsem to dala i v hnusném počasí, proti větru a nervově skoro na dně :-)
Ráno se v bazénu opět ukázala má (ne)schopnost na čísla. Asi jsem si ráno ještě v polospánku špatně opsala plavecký trénink a krom jiných intervalů jsem si dva omylem přidala. Fakt jsem to plavala celkem dlouho, ještě jsem si říkala, že mám nový naplavaný rekord a že toho bylo dneska docela dost. Až doma jsem zjistila, že za to zase můžu já, že jsem zase něco zmatlala dohromady.
Po bazénu jsem se pokusila o běh na dráze. Nedopadlo to. Noha pořád protestuje. Čas strávený s fyzio cviky jsem nejméně ztrojnásobila, po rolleru se taky válím pořád, tak snad to už bude lepší.
Odpoledne vyrážíme na kolo, tentokrát tu máme hlavně studenty z Oxfordského triatlonového klubu. Ještě než jsme vyjeli tak jsem byla okouzlena kolem jednoho ze studentů. Tady je:
Jelikož je státní svátek a všude mají zavřeno, tak i bazén je zavřený. Náhradní plán je zase ve vedlejším hotelu, v bazénu a v neoprenech. Když dojdu domů z plavání, tak už na mě čeká Scott s pomlázkou. Teda nejen Scott, dokonce i Lynn se rozhodla uctít naší tradici a tak mě tu s pomlázkou naháněli oba. Tak trochu netradiční Velikonoce.
Úterý, 7. 4.
Mám špatný den od samého rána, k tomu jsem ještě ani na krosovém okruhu neodběhala co jsem chtěla, ozvalo se staré zranění a radši jsem už neběžela nic. Nálada pod psa.
K tomu všemu je dneska docela vichr, moře rozbouřené, takže jsme ani neplavali, jen vždycky někdo z trenérů zalezl kousek od břehu a ostatní si trénovali vstup do vody, obeplavání bójky a plavání zpět ke břehu. Jediný fígl je v tom, že bylo zapotřebí zalézt do vody o kus dál proti proudu, jinak všechny odnášel proud až kamsi do Albufeiry. Já jsem vlezla do vody 2x a to na pár sekund, dobrovolně se do obří pračky vrhat nemusím, na sprint triatlonu mi to stačilo.
Odpolední kolo bylo lepší, tedy hned na začátku jsem musela trpělivě vysvětlovat, jak se řadí na kole, pak pořád hlídat jestli všichni pijí dostatečně, kdy naposled jedli atd. Potom se mi ale v palici rozsvítilo a uvědomila jsem si, že tomu vlastně není ani tak dávno a já sama jsem nevěděla, jak se na té silničce řadí a kdy a co vlastně mám jíst, kolik toho vypít apod. No a po tomhle poznání jsem si jízdu začala pořádně užívat. Z kavárny dolů jsme jely jen ve dvou a nakonec to byla snad jedna z nejlepších jízd. Celou cestu jsme prokecaly a bylo to fajnové, nakonec se mi parťačka přiznala, že do té doby ujela max. 20km, dneska rovnou přes 70km!
Středa, 8. 4.
Doma rychlá sváča a jeli jsme na kolo, tentokrát intervaly do kopce. Dneska ty kopce ale nebyly zadarmo. Venku chčije a chčije a do toho silný vítr, přesně taková kombinace, kterou na jízdu na silničce fakt nechcete. Měla jsem jet deset intervalů do kopce. Jo, je to hodně.
Taky jsem tomu nevěřila a před pár dny se ptala, jestli to náhodou není nějaká chyba v tréninku. Není, mám jich dát deset. První byl lehce, další byly vždycky v pořadí: těžší převody, ve stoje, normálně. Tohle celé třikrát aby jich celkem bylo deset. Přiznám se vám, měla jsem tam svoje chvilky kdy se mi cestou nahoru fakt chtělo brečet, o tomhle jsem zatím jen slýchala od ostatních, dneska to bylo na vlastní kůži. Ve stoje jsem teda ani náhodou nedala celý kopec, tak jsem střídala jízdu ve stoje a v sedě, nejsem (zatím) superžena. Když jsem odjela pět intervalů, tak ostatní odjeli domů, takže jsem tam kroužila sama. Naštěstí jsem uposlechla pokynů od kamaráda, abych se taky občas něčeho najedla, což se ukázalo jako rozumná volba. Při šestém výjezdu do kopce na mě vyběhnul pes, sotva jsem se držela na kole a fakt jsem to nečekala, najednou jsem se ale rozjela rychleji, což bylo fajn. Zároveň mi stoupla tepová frekvence skoro na maximálku, to už moc fajn nebylo. O kus dál mě málem sejmul v zatáčce autobus, který si naneštěstí trochu víc najel do zatáčky a asi nečekal, že tam pojede někdo z druhé strany. Všechno ale dobře dopadlo a já mohla jet další kopce nahoru. Při devátém výjezdu na mě vyběhnul ten samý pes, zase jsem roztočila nohy víc než předtím a zase jsem z toho měla skoro maximálku. Na poslední kopec jsem se připravila na toho pošahaného portugalského divokého psa. Jela jsem s flaškou v ruce, připravená na něj zaútočit vodní sprchou popřípadě ještě doplněnou o zuřivé štěkání, pes se ale neukázal. Posera.
Po odjetí intervalů jsem šťastně zapadla do kavárny na horkou čokoládu, mezitím se rozpršelo ještě víc. Při cestě domů mi v jedné zatáčce trochu nefungovaly brzdy, takže jsem místo zatočení udělala jakýsi elegantní oblouk kamsi mimo silnici, ale nic hrozného, jen mě to trochu překvapilo, to přiznávám. Po dojetí domů jsem ale byla fakt šťastná že jsem to dala i v hnusném počasí, proti větru a nervově skoro na dně :-)
Čtvrtek, 9. 4.
Klasický čtvrtek, jen trochu náročnější o stávku francouzských dispečerů, neb všechny lety byly zpožděné. Všechno špatné ale k něčemu dobré, aspoň jsem našla vychytanou aplikaci na telefon, pomocí které můžu sledovat lety všech našich hostů, takže jsem aspoň v obraze. Před posledním příjezdem jsem si odskočila do vedlejšího hotelu na trochu té páry a bublinek, abych se taky trochu zregenerovala.
Pátek, 10. 4.
Po bazénu jsem se pokusila o běh na dráze. Nedopadlo to. Noha pořád protestuje. Čas strávený s fyzio cviky jsem nejméně ztrojnásobila, po rolleru se taky válím pořád, tak snad to už bude lepší.
Odpoledne vyrážíme na kolo, tentokrát tu máme hlavně studenty z Oxfordského triatlonového klubu. Ještě než jsme vyjeli tak jsem byla okouzlena kolem jednoho ze studentů. Tady je:
Dimond bike. Na cenu ale radši nekoukejte, u toho jsem málem spadla ze židle. Teda ne že bych takové kolo chtěla, ale je to něco jiného než co jsem doposud viděla, takový hybrid a fakt mě to zaujalo. Jen ta kola by se tam hodila jiná.
Zpět k cyklo-tréninku. Dneska jsem v nejpomalejší skupině, kdo by se taky při pátku honil. Zjistila jsem jednu důležitou věc: když mám vlasy do dvou culíků, tak mi výrazně (ale opravdu výrazně) klesá maximální rychlost z kopce. Kdo by to byl řekl, že jo? Dneska jsem měla max. rychlost jen 59.2 km/h, minulý týden 67.3 km/h. Asi to vůbec není aerodynamické a zpomaluje mě to. Jaká novinka. Na tohle jsem měla psát diplomku!
Zpět k cyklo-tréninku. Dneska jsem v nejpomalejší skupině, kdo by se taky při pátku honil. Zjistila jsem jednu důležitou věc: když mám vlasy do dvou culíků, tak mi výrazně (ale opravdu výrazně) klesá maximální rychlost z kopce. Kdo by to byl řekl, že jo? Dneska jsem měla max. rychlost jen 59.2 km/h, minulý týden 67.3 km/h. Asi to vůbec není aerodynamické a zpomaluje mě to. Jaká novinka. Na tohle jsem měla psát diplomku!
Sobota, 11. 4.
Už ráno po probuzení mi není nic moc. Chraptím jak po prochlastané noci a klouby mě bolí při každém pohybu. Takže žádné plavání a žádný běh. Poctivě se snažím po obědě spát abych mohla zítra na Monchique, moc to ale nepomáhá.
Když už sama nemůžu fyzicky fungovat, tak aspoň sleduji výkony druhých, dneska rovnou ze tří různých koutů:
Petr Vabroušek - maraton na severním pólu, teplota -29°C - první místo!
Radek Brunner - MS 24 hodin v Turíně, 25. místo - 239,65 km!
No a nakonec Jitka z Dailymile, alias Máma v běhu (Jíťy report si můžete přečíst zde: http://mamavbehu.blogspot.pt/2015/04/brdska-stezka.html) na Brdské stezce - 50 km, 3. místo v kategorii!
Když už sama nemůžu fyzicky fungovat, tak aspoň sleduji výkony druhých, dneska rovnou ze tří různých koutů:
Petr Vabroušek - maraton na severním pólu, teplota -29°C - první místo!
Radek Brunner - MS 24 hodin v Turíně, 25. místo - 239,65 km!
No a nakonec Jitka z Dailymile, alias Máma v běhu (Jíťy report si můžete přečíst zde: http://mamavbehu.blogspot.pt/2015/04/brdska-stezka.html) na Brdské stezce - 50 km, 3. místo v kategorii!
Neděle, 12. 4.
Ráno je mi na nic. Je mi jasné, že v tomhle stavu nedám ani první kopec, natož 160 kilometrů, dělá mi problém už jen vyjít pěšky do prvního patra. Nechce se mi ale být celý den v posteli, tak vyrážím se Scottem a Lynn do města, potřebují nakoupit, předtím si dáváme krátkou procházku po pláži a hlavně se taky stavujeme v lékárně abych si mohla koupit nějaká ta léčiva. Štve mě to. Měla bych být na kole a utrácet za kafíčka, zákusky a oběd v Monchique a ne si kupovat kdejaké (s prominutím) srajdy a čekat kdy mi tělo zase začne fungovat. Na druhou stranu vím, že to musím brát i trochu s nadhledem. Tak si aspoň odpočinu, můžu dneska něco popracovat a udělat do školy. Zde jsou aspoň nějaké fotky z pláže, když už jich tu není dost za celý týden...
 |
| Všichni mi vždycky říkali, že chodím jako kachna. A ono asi jo! |
Hodiny za tento týden:
Plavání: 3:45
Kolo: 8:40
Běh: 45 min
Core: 30 min
Core: 30 min
Celkem: 13,5 hodin
Žádné komentáře:
Okomentovat