Osmý týden

Pondělí, 2. 3.

Od dnešního rána si měřím tepovku. Že prý to mám sledovat celý týden, z toho pak udělat průměr, to bude moje výchozí hodnota, pokud bude více jak pět tepů nahoru, tak je třeba upravit trénink. Největší problém tohoto měření je - zůstat v klidu ležet pár minut. Hned po probuzení bych skákala z postele, ale najednou musím vzít hrudní pás, hodinky a čekat. To je něco pro mě.

Po cestě z bazénu valím na poštu, potřebuji poslat jakési hovadinky na finančák. Nakonec na poště strávím dobrou půlhodinu, protože (samozřejmě) nemám nikde poznamenanou svou portugalskou adresu a nevím kde bydlím! Wifi tam nebyla, tak jsem tam nakonec napsala aspoň něco z naší adresy a doufám, že to dorazí do ČR v pohodě a nebudou to vracet sem.

Odpoledne mám sraz s naší fyzio Laurou, od pátečního běhu na dráze mě trochu táhne zadní strana stehna, stejný problém jako loni. Problém je prý přetížený piriformis, takový malý sval (a dobře ukrytý pod mou kvalitní zadkovou vrstvou) a bude mě otravovat! Laura se snažila odstranit zatuhnutí, loktem a celou její vahou mi to tam šmrdlala, větší bolest jsem zažila jen na thajské masáži, ani jsem nevěděla jestli brečet anebo se smát. Tak jsem nakonec byla zticha. A to je vždycky špatné znamení... 

Večer máme grilovačku!

The Chef.

To mi hned připomíná naše grilovačky doma a ty pracovní v Decathlonu. Ale když se podívám ze střechy, tak to moc jako doma nevypadá...

Dodržuj pitný režim! No jo, ale co si vybrat?

PIVO! Však jsem Češka... Foto: Lynn.

Úterý, 3. 3.

Ráno jedeme jako obvykle na krosový okruh, tam si dávám rozklus a 2x okruh v maratonském tempu. I když jestli budu někdy schopná běžet celý maraton tímhle tempem, to je otázka. 

Potom jako tradičně plavání venku, pořád je to docela ledárna. 

Odpoledne na kole jedeme jen kousek, pak pauza na kafe a otáčíme to domů. 

Coffee stop. Foto: Rufus.

Středa, 4. 3.

V bazénu jsem ve skupině trénující techniku. Hlavně záběr ruky, je to trochu něco jiného než co nás učili v totálním plavání. Vzhledem k mému zlepšení v plavání je to ale asi o hodně účinnější/rychlejší. Tenhle trénink techniky je prostě zapeklitý, člověk se tak strašně soustředí na ty ruce, že pak zapomene, že se při nádechu kouká kamsi do stropu. Když se pak člověk soustředí na hezký nádech do strany, tak zjistí, že nohy nic nedělají a jen je vláčí za sebou. Když se pak člověk soustředí na efektivní mrskání bokama (aneb jak by řekl kamarád David K.: "Představa ryby zakouslé do prstů na noze a snahy ji setřást") tak pak zjistí, že ty ruce si při záběru dělají co chtějí. Tak se pak zase soustředí na to, co bylo na začátku. A tak pořád dokola. Pak jsem se ke konci naštvala a plavala trochu rychleji, načež jsem si uvědomila že to zase nebylo s moc hezkým záběrem, tak jsem se druhou půlku bazénu soustředila na záběr ruky. Potom jsem se dozvěděla, že jsem první půlku plavala jako Phelps a tu druhou jako kachna!
Odpoledne vyrážím běhat, tempem hodně pomalého šneka, hlavně technika.
Večeříme zase v restauraci, potom tradičně Irská hospoda. Tam se vám teda dějou věci, ještě ani nedopiju svůj Cider do půlky a už mám v ruce další!

Čtvrtek, 5. 3.

Ráno vstávám brzy a nedostatek spánku jde znát, hned mám klidovou tepovku o hodně vyšší. Čtvrtek je nejnáročnější den, odjezdy hostů, příjezdy nových hostů, prostě klasický čtvrtek. Dneska mám volný den od tréninku, jen dáváme týmový trénink core, tak aspoň nějaká aktivita.

Pátek, 6. 3.

Ráno v bazénu zase technika, akorát si říkám, že zítra už musím dát něco rychlejšího. Odpoledne vyrážíme na kolo, něco přes padesát kilometrů s pauzou na kafe v Alte. Pak ještě valím běhat, jen krátce na 2 km. Snažím se od svých spolubydlících zjistit jaké je tu počasí v létě, protože už z tohohle krátkého běhu jsem úplně rudá a vyčerpaná. Běh v teple mi vůbec nejde. Prý se mám na co těšit, teď tu je tak 20° C, v létě to bude až 40° C.

Sobota, 7. 3.

Běh po ránu, kdy slunko teprve vycházelo a na druhé straně ještě svítil měsíc.

Před ranním během. 

Dneska jsem řídila auto! První lekce byla jen v podzemní garáži, pak mě Laura donutila vyjet ven, že prý jen ke kruháči, tam jsme to otočily a jely zpět. U kruháče zpátky doma mě ale ukecala jet ještě jednou a tentokrát trochu dál. Nikoho jsem nezabila a auto taky přežilo, chcíplo mi to (kupodivu) jen jednou.

Spolucestující si to evidentně dost užívá :-) Foto: Laura.

Pro velký úspěch jedu dnes autem ještě jednou, tentokrát ale celou cestu do bazénu v centru, kde se mimo jiných aut ještě pohybují lidi, navíc budu muset předjet naši skupinu cyklistů, z čehož mám snad největší strach. Když dojedu v garáži pro batohy k těm našim hostům, tak mi to hned chcípne. Tomu říkám parádní entrée! Po cestě do města jsem naštěstí zase nikoho nezabila, náš malý peloton nenabrala a auto taky zůstalo celé. Zpátky už jsem ale řídit nechtěla, však toho už bylo dneska dost. Nechápu jak někdo může řídit a u toho dělat spoustu jiných věcí, třeba mluvit, jíst, pít apod. (anebo jíst, pít, psát smsku a řídit kolenem, jako jeden šílený kamarád ze Špindlu)

Neděle, 8. 3.

Zase je tu neděle, nejlepší den! Teda ale ráno doufám, že se dneska dostanu dál než do Silves. Odsud pokračujeme jen ve dvou s Janette, tou nejkratší cestou do Monchique. 

I když mám ráda tu druhou (delší) cestu, tak si to dneska užívám, jedeme pomalu, kecáme u toho, Foia před námi a je to taková pohodička. 

S Janette.

Panoramata.

Naše rakety.

Trochu kofeinu před časovkou. Foto: neznámý Portugalec.

Časovku jsem rozjela rozumně, tedy pomalu, ne jako obvykle kdy jsem se vyšťavila hned na začátku a pak jsem uvadala. Rozjela jsem to zlehka, vedro bylo k padnutí, ale těšila jsem se na vrchol, pak jsem ještě trochu přidávala, ale nestačilo to. Dneska žádný rekord nepadnul, čas byl 29:50, o šestnáct sekund pomalejší.

Nahoře na hoře. Foto: Philip.

Dolů jedeme opatrně, snažím se Janette předat nějaké triky na sjíždění kopců. Její nejistotě rozumím až moc dobře, však jsem před dvěma měsíci při sjezdech vypadala úplně stejně. Možná teda ještě hůř. Ze Silves se přidávám ke skupině před námi. Jedeme docela brutální tempo, jen čekám kdy odpadnu, a ono to pořád nepřichází. Co teda přišlo, jsou křeče do pravého chodidla. Nic nového, ty samé křeče jsem měla na Hamrmanovi po sesednutí z kola, nic moc příjemného, ale jet se s tím dá, takže pohoda. Na posledních dvou kopcích už odpadám, navíc chytám křeče do obou chodidel, taky nic nového, to už tu bylo loni, snažím se to ignorovat a šlapu dál. Při sjezdu v Paderne na nás vystartuje pes, jedeme zrovna čtyři za sebou, já jako poslední. Obrovský čokl běží ke mě a já skoro vidím jeho zuby zakousnuté v mojí noze, naštěstí toho zuřivce míjím o pár centimetrů a můžu pokračovat dál. Po kole ještě vyrážím na 2 km běh, fakt se mi hrozně moc nechce, ale někdy prostě člověk musí zatnout zuby a jít. 

Večer máme zase grilovačku! Tentokrát se všemi hosty a bylo to super, akorát jsem u toho trochu polospící...

Hodiny za tento týden:

Plavání: 6h

Kolo: 11h

Běh: 3h 15

Core: 30 min

Celkem: 20h 45