čtvrtek 22. ledna 2015

Víkend

Zbytek příběhu o minulém týdnu...


Sobota, 17. 1.

Ráno v devět sraz, spím kolem 9 hodin (o tom by si spolubydlící Dan mohl jen nechat zdát), jsem unavená po pátečních testech. Trénink máme hned u hotelu, nácvik přechodů kolo-běh, pak technické věci s kolem - nasedání na kolo za běhu, seskakování z kola, nazouvání bot (tohle mi zrovna vůbec nejde), sundání bot za jízdy apod. Povětšinou jsem měla pocit, že skončím na zemi. 
Doporučení dnešního dne, které mi všichni kladli na srdce: hodně jez a pij, zítra to bude potřeba. V neděli je dlouhý trénink na kole do hor, na nejvyšší vrchol Algarve - Foia.

Odpoledne jedeme s trenéry na výlet do Loulé, nakupování, procházka po městě, kafčo, taková pohodička. V místním supermarketu kupuji opravdu VELKÝ krém Nivea, protože moje nohy jsou vysušené jako sušenky. Až doma zjišťuji, že je to sice Nivea, ale je to sprcháč. Ach jo. Musím se naučit portugalsky - anebo jiný jazyk, který byl na obale (anglicky tam nic nebylo).

Večer máme breefing ohledně zítřejšího tréninku na Monchique, začínám z toho být lehce nervózní. Nebo spíš cítím velký respekt. Ano, respekt. To je to slovo. Jako před maratonem. Anebo před Hamrmanem. Po večeři sepisuji plán výživy a hydratace jak mi bylo doporučeno. Před spaním si pro jistotu dávám ještě druhou sklenku vína, stejně jako můj klasický rituál před závodem - abych rychle usnula.



Neděle, 18. 1. MONCHIQUE!

5:20 - vstávám. Pořádná snídaně, protažení a balení jídla a věcí do batohu, který pojede v doprovodném vozidle.

7:00 - sraz u místností s koly, kontrola kol, poslední přípravy a můžeme vyrazit.
7:25 - vyrážíme z rezidence.

Venku chčije a chčije... Pršelo celou noc, takže je všude hodně vody a bordelu. V jednom železničním podjezdu projíždíme vodou, která je tak po kolena, takže už na začátku máme mokrá chodidla. Neoprenové návleky na boty holt nefungují, když v nich projedete malou řeku.
Chčije ze shora, chčije z kola toho před námi, samé "lahůdky". Hlídám si pitný režim, přesně podle mého plánu, vypiju flašku a půl, jen zapomínám jíst. Naštěstí se hlídáme navzájem, takže při jednom sjezdu do sebe dostanu aspoň kousek rýžové sušenky, které nám připravili Lynn a Scott.

9:30 - zastávka na kafe v Silves, 43 km za námi, dávám si kafe, zákusek Pastel de Nata a banán. Je mi fajn, ale jak delší dobu stojíme, tak mi začíná být hrozná zima. Když sednu zpátky na kolo, tak to chvíli trvá než nohy pochopí, že mají šlapat do pedálů.

Ze Silves směrem do Monchique je špatná silnice, jedeme v pelotonu a ze všech stran se ozývají různá varování:
"Hole left!"
"Bump!"
"Hole right!"
"Keep left!"
"Car back!"
"Hole left!"

A takhle několik kilometrů po rozbité silnici s naprosto úžasnou signalizací zepředu našeho pelotonu. Pak už začnou kopce. V jeden okamžik zpomalujeme, protože jsou na cestě jakýsi rozzuření portugalští psi. Až potom vidíme, že je za nimi stádo koz. Takže stojíme a čekáme až kozí peloton přejde.
Potom stoupáme stále výš do kopce, je to prudší a prudší, začínám být unavená, ale panoramata kolem nás jsou překrásná a to i když není vidět daleko kvůli oblačnosti a dešti. Pořád se jen kochám a říkám Philipovi vedle mně, že jak je to úžasné a super. Ten jen s úsměvem pronese: "Welcome to your office Renata".
Pořád stoupáme do kopců, zdá se mi to nekonečné, po chvíli zastavujeme u jedné vyhlídky a mě potěší zpráva, že nejhorší kopce máme za sebou. Další ještě budou, ale ne tak prudké stoupání.

Monchique je takové malé městečko v horách, když tam dojedeme tak si máme objednat jídlo a pak pokračovat ve výjezdu na Foiu. V restauraci nemají nic bezmasého, tak jen držím menu a ukazuji co bych si chtěla dát - "Salad, cheese, broccoli, I don´t know...", jsem hladová a unavená a vůbec nevím co si mám dát. Pak jsem si říkala, že jsem vlastně zvědavá, co mi donesou.
V restauraci se z nás odpařuje neskutečně moc páry, za chvíli to tam vypadá jako v sauně nebo v páře, naše těla nastartovala režim nejvýkonnější tepelné elektrárny.

Foia
Je čas jet nahoru na horu. Nejvyšší vrchol Algarve - Foia, 902m n.m., z Monchique je to 7.2 km, stoupání 450m. Na začátku je to pohoda, Laura zpívá song od Tiny Turner, já zase Summercat, akorát mi co chvíli dochází dech.
Po pár minutách už je ticho.
Pořád stoupáme, že prý 3.5 km do konce. Ještě se to docela dá.
Za chvíli už se to moc nedá.
Přemýšlím nad tím, co nám kdysi říkal Zdenda na jednom ranním meetingu v práci: "Pravý výkon začíná za vaší komfortní zónou." Nebo to možná bylo, že nejvíc se o sobě naučíme za naší komfortní zónou, už nevím. Každopádně moje komfortní zóna byla dva kilometry pod vrcholem, od té doby už mi není moc hej, bojuju s tím pitomým kopcem, je mi zima, kolem fučí vichr, prší a já se nemůžu dočkat až budu nahoře. Nebo spíš dole v restauraci. Hlavou mi zní jen: I hate this hill... I hate this hill... I hate this hill.
Pak jsme konečně na vrcholu, s Chantal děláme rychlou selfie a valíme dolů.

Na vrcholu s Chantal. 

Jedu opatrně a nemůžu se dočkat suchých věcí a jídla. V restauraci se všichni převlékáme do suchých věcí z doprovodného auta. K jídlu mi přinášejí dva talíře, jeden s vařenou zeleninou brokolicí a mrkví a druhý se salátem a sýrem. Super, mám hlad že bych snědla snad i maso. K jídlu si dávám horkou čokoládu a po obědě ještě kafe. 

Na cestu zpět mi radí Philip dát si do bot igelitové pytlíky, pak budou nohy v suchu. Skvělý tip, igelitové pytlíky obstály až domů.
Cestou zpět sjíždíme opatrně, je mokro a zatáčky prudké.

Při jedné prudké zatáčce doleva, najednou vidím auto napříč silnice v našem pravém pruhu.
Rychle brzdím. Will je na zemi. Brzdím ještě víc, bojím se že do něj narazím. Ujíždí mi zadní kolo do pravé, pak do levé strany.
Brzdi, brzdi, brzdi.
Nakonec to nějak uřídím a pomalu jedu k ostatním ze skupiny.
Alan zastavuje dopravu, sbírají Willa, čekáme co bude dál. V autě byl asi nějaký idiot, snažil se otočit auto do druhého směru, akorát zapomněl, že v zatáčce není zrovna moc dobré místo na otáčení. Kousek za námi jelo další auto, to mělo ještě docela štěstí, jinak by skončili všichni v sobě. 
Jsem z toho trochu mimo, Chantal se ptá jestli jsem v pohodě, nakonec do mě dostane pár gumových medvídků a je to lepší.

Jede se dál, pomalu sjíždíme kopce, snažíme se držet u sebe a jet pomalu. Pod kopcem stavíme a chlapi se snaží ošetřit Willa, odřený bok a ruka. Na cestě zpět stavíme znovu v Silves na kafe, dávám si kolu a něco k jídlu.

Ze Silves mám menší krizi, když se mě ptají jestli jsem ok, tak odpovídám: "I´m fine" a všichni už vědí, že se něco děje, protože obvykle odpovídám "Awesome" nebo "More than happy". Snažím se tedy do sebe dostat další z gelů a doufám, že už to nějak doklepu domů.
Kopce jsou těžší a těžší. V jednom sjezdu ale lehám na kolo a snažím se nabrat rychlost na kopec, který je hned vzápětí. Vzadu za mnou mě Alan povzbuzuje, ať před pelotonem nezastavuji a valím to dál. Chytám druhý (resp. ten den asi sedmý) dech a šlapu do kopce co to dá. Ostatní jen zírají a já taky. Ten den jsem však vepředu moc nebyla, takže jsem skoro nic "neodtáhla". Valím to tedy nahoru, pak ještě chvíli v čele pelotonu a při sjezdu se zase odporoučím do bezpečnějších zadních pozic. Pak už jsou kolem známé oblasti, jsme skoro doma. Kratší výklus na protažení nohou, umýt a namazat kolo a pak můžu umýt a nakrmit sebe.

Na druhý den dávám budík na co nejdéle a říkám si, že devět a půl hodiny spát určitě nebudu...

Statistika: 

Dnes najeto celkem 162 km, celkový čistý čas jízdy: 6:58:48, prům. rychlost 23.3 km/h, nastoupáno kolem 2000m.
Výšlap na vrchol byl za 39:05, prům. rychlost 11.2 km/h, tepy 140, stoupání 450m.
Po kole 1 km výklus.

1 komentář: