úterý 13. ledna 2015

Odjezd a první dny v Portugalsku

Posledních pár dní před odjezdem byly šílené. Chtěla jsem stihnout strašně moc věcí, všechno zařídit, všechny vidět, pořádně sbalit atd atd. Bylo toho až moc. 
V pátek jsem odjížděla do Prahy, zde jsem si užila poslední česká piva s kamarádem a v sobotu brzy ráno jsme vyrazili na letiště.

Sobota, 10. ledna

Na letišti jsem, jak už je u mě normální, nervózní jak nikdy. Kamarád Biff si ze mě dělá pořád srandu že neprojdu snad ani jednou kontrolou a ukazuje se, že má skoro pravdu, protože už na odbavení jsme zjistili, že místo dvou zavazadel mám zaplacené jen jedno. Jupí, čas na přebalení zavazadel! Snažíme se co nejvíce narvat do kufru a zbytek si vezmu v krosně na palubu. Trochu si oddechnu když projdu pasovou kontrolou. Potom ta bezpečnostní kontrola, tam už je to trochu složitější. Při průchodu bránou pípám červeně. Mobil v kapse :-) Pak ještě krosnu projíždějí dvakrát, je tam moc věcí, ale paní se to nechce rozbalovat, prý: "Tohle bychom už zpět nesbalili". Asi má pravdu. Nakonec mi vše prochází i zde. 
Ano, přiznávám, jsem trotl a nelétám často, zmatená jsem i v Liberci, natož někde za humny u Pražáků. 
Jestli jsem byla na letišti nervózní, tak v letadle je to ještě horší. Let je však celkem v pohodě, za chvíli přistáváme v Kolíně. Tady mám necelé čtyři hodiny do dalšího letu směr Faro. Aspoň mám čas si udělat test angličtiny, vychází mi z něj úroveň B2. To asi není špatné, ale může to být i lepší. Dávám si závazek, že ode dneška za pět měsíců chci mít v testu C1.
Minimálně C1.
Pak si sepisuji další plány. 
Let je dlouhý, ale utíká to rychle, Zakecala jsem se se spolucestujícím vedle mě, Polákem žijícím v Německu, který běhá maratony. Jeho nejlepší čas byl 2:18. 
Po přistání jsem byla trochu nervózní, jestli na mě bude někdo čekat na letišti. Vyjdu ven z příletové chodby a... nikde nikdo. V duchu si říkám "Nepanikař! Vem telefon a někomu zavolej", nakonec vidím někoho s cedulí naší společnosti a nadšeně se k němu hlásím.  Řidič je Portugalec a nikdy neviděl sníh. Míjíme stromy s pomeranči a citróny, k místu kde bydlím to je z letiště tak půl hodiny.
Po příjezdu zjišťuji, že bydlím s Lynn a Scottem. Je to společný byt, každý máme svůj pokoj, koupelnu a kuchyň a obývák je společný. Když jsem se zeptala, jestli taky dělají triatlon, tak mi odpověděli: "No, we´re just feeding the machines". Aha, to jsem ve správném bytě.
Večer máme společnou večeři s celým týmem. Skvělé jídlo a ještě skvělejší dezert, Lynn a Scott jsou skvělí kuchaři.


Neděle, 11. ledna

Ráno mám sraz s Philipem, musíme připravit kolo z půjčovny abych s nimi mohla na kolo. Dneska se dělíme do několika skupin - já, Will a Laura jedeme s Philipem, který nám chce ukázat obvyklé trasy. Když jsme vyjeli tak to byl zvláštní pocit, jen nevím co bylo to nejpodivnější. Jsem na kole v lednu? Jsem v Portugalsku? Jsem v týmových barvách TTH na tréninku? Tohle se FAKT děje?
Moc jsem na začátku nesledovala cestu a jen jsem se nechala unášet okamžikem. A to byla chyba. Philip nás každou chvíli zkoušel, musíme vědět kde přesně jsme, když zastavíme tak musíme vědět kde se nacházíme na mapě, kam jsme odbočili, kam to vede atd. Docela fuška, jsem pořád ztracená.

Trasa, kterou jsme jeli:
Vilamoura - Loulé - Querenca - Salir - Benafim

Odbočka v textu: V Benafimu jsme zastavili v tzv. coffee shopu. Poznala jsem, že tady není záhodno myšlení typu: "Mám si dát ten koláček? Nebo si ho nemám dát...?".
Ne. Po pár hodinách na kole se to mění na: "HA! Coffee! Cookies! Lots of cookies!" A takhle to tu mají všichni. Nejčastější věty, které slýchám každý den jsou: "I´m hungry." "Are you happy?" a "My legs are sore"

Pokračujeme dál v jízdě... Benafim - Alte - Sao Bartolomeu - Silves.

Cestou do Silves, kde jsme měli oběd, se Philip snaží naučit mě jízdu v háku, to je pro mě docela složité, nechce se mi moc blízko ke kolu přede mnou. Ale tak nějak to jde a valíme to na zvlněném terénu docela rychle. Po sjezdu se ptám jak rychle jsme jeli, prý 40 km/h a více. Super :-)
V Silves si dáváme oběd, zvládám celou pizzu a ani kraje nenechávám na talíři jako obvykle. Zakecávám se s portugalským cyklistou sedícím vedle mě, prý má odtrénováno za tento týden 35 hodin, byl v Olomouci, jeho nejoblíbenějším pivem je Radegast a zvládá základní věci v češtině: "Ahoj, jak se máš? Já dobře. Jedno pivo prosím." Zároveň slavíme dnešní narozeniny Fiony, večer se jde hromadně na večeři. Super, už teď se těším na další jídlo.

Pokračujeme dál v cestě...
Silves - Algoz - Tunes (to si nazýváme iTunes) - Paderne - Vilamoura

Po cestě ze Silves se mi daří pustit lahev s vodou na silnici, netrefila jsem se do držáku na láhev. No jo, "cyklistka" se fakt pozná...
Nejsem až tak moc rychlá do kopců, síly ubývají, Fiona jen říká: "Don´t worry. In six months you´ll be professional, I promise." A já jí to věřím :-)
Z kopců mi Fiona ukazuje jak mám sjíždět kopce rychle, mám jet hned za ní a kopírovat co dělá s nohama. Tak trochu se to daří, stejně ale do zatáček možná až moc brzdím.

Domů jsme dorazili při stmívání, sotva stojím na nohou, ale bylo to TAK super! Když přijdu do bytu, tak se mě Scott ptá: "Are you hungry? I made this broccoli with cheese and home-made olive oil. I haven´t been cooking all day and I feel nervous." Jak já to tady miluji :-)
Doma rychle protáhnout a osprchovat, pak přípitek šampaňským a večeře v mexické restauraci. Po cestě se dozvídám nové slovo, které jsem neznala: cosy, výslovnost: [ˈkəʊzɪ]. V autě mi to vysvětlují a já po (dlouhé) chvíli přemýšlení dodávám, že s touto výslovností to zní trochu jako naše české: kozy. Ostatní jsou nadšení, umí první slovo v češtině, hned padají věty typu: "Do you feel KOZY?" apod. Samozřejmě jsem jim vysvětlila oba významy.
Po večeři už jen spánek. Do postele jsem fakt zapadla, unavená jak nikdy...

Trocha statistiky: najeto 133 km, prům. rychlost 23.6 km/h, avgTF 151

Žádné komentáře:

Okomentovat